Spoluzakladatelka Femme Palette a nomádka Klára: S přítelem nás v autě spojovala nenávist proti Austrálii

Jako malá si pravidelně balila kufřík na prázdniny k babičce do Řecka. Později vyjela do Německa a odstěhovala se do San Francisca. Loni devět měsíců prozkoumávala Asii a Austrálii. Klára Gajová není jen spoluzakladatelkou úspěšné komunity Femme Palette, ale taky zkušenou cestovatelkou, které vandrování po světě ukázalo, jak chce žít. „Díky cestování nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli,“ prohlašuje.

Klára v sobě řecké kořeny nezapře. Její rodinný původ jsem před tímto rozhovorem neznala, proto mi až při našem povídání došlo, odkud pramení její vřelost a přirozeně přátelské jednání s lidmi. Sedíme na venkovních lavicích kavárny Momenta, kam jsme jedna dojela na kole a druhá na skútru. A já poslouchám, co tuhle usměvavou tmavovlásku vedlo k tomu opustit práci v Praze, nomádit a pak se usídlit v Brně.

Kláro, kde tkví prapůvod tvé lásky k cestování?

Asi to bude tím, že moje mamka je poloviční Řekyně. Celé moje dětství jsme jezdívali do Řecka. Buď na dva měsíce v létě, protože mamka je učitelka, tudíž měla prázdniny, nebo i na půl roku, když jsme byli menší. Tak se mi asi podvědomě vštípil zájem o zahraničí.

Prázdniny v Řecku. To je sen. Jak se to stalo?

Moje babička je Řekyně. Za občanské války hodně Řeků cestovalo přes Evropu, a s nimi i ona. Nejdřív byla v dětském domově v Rumunsku a pak se dostala do Česka. Právě jako většina Řeků, které tady máme spolu s jejich potomky. Což je i případ mojí mámy. Ta se narodila v Česku, v šestnácti potkala mého tátu a rozhodla se tady zůstat, i když její maminka i bratři odjeli zpět do Athén. A tak jsme je mohli navštěvovat. Případně jsme jezdili do Soluně, Larisy nebo na řecké ostrovy společně na dovolenou.

Ty jsou nádherné. Byla jsem na Krétě a na Kosu a oba jsem si zamilovala. Pořád se do Řecka vracíte?

On se ten kruh vhodně uzavřel, když si moje sestra vzala Řeka. Seznámili se v Řecku, ale vzhledem k pracovnímu trhu a možnostem vzdělání pro děti se rozhodli žít u nás. I babička se sem na důchod vrátila, protože na ni v Řecku bylo moc vedro. Táhne mě to tam, snažím se tam jezdit, ale zároveň chci využít čas a peníze na poznávání jiných míst.

Ale řecky mluvíš, že?

Ano, ale je to taková dětská řečtina. Umím mluvit na psy nebo si objednat v restauraci.

Však to se hodí. A co řecká nátura, co z ní v sobě máš?

Já si to nikdy neuvědomila, dokud jsem si nepořídila partnera, který naši rodinu pozoruje zvenčí. Je na nás znát to, co já vnímám u Řeků – jsou srdeční, každého obejmou, pusinky sem, pusinky tam. A taková je naše rodina. Vždycky u nás byly dveře dokořán a kdokoli byl vítán. Když pořádáme oslavu, pouštíme řecké písničky a tancujeme, což na někoho může být příliš. Já v tom vyrůstala, takže mi až později došlo, že každý nemá takovou touhu ostatní objímat a společně se radovat a u Čechů je to spíš výjimka než pravidlo. Hodně taky jedeme řeckou kuchyni – babička nás učila plněné koláče spanakopita se špenátem a různé vychytávky, které se u nás udržely, i když už jsme v Česku druhou generací.

Německo - Paříž - San Francisco
S Němci z Bambergu na výletě v Paříži
Kde v zahraničí jsi pak poprvé kromě Řecka dlouhodobě žila?

Když jsem studovala management umění na VŠE v Praze, tak jsem odjela na Erasmus do Německa, do Bambergu, což je kousek od Norimberku. A učila jsem se tam komunikaci a PR v němčině.

Jak na tebe působili Němci? O nich se traduje, že jsou uzavřenější národ, podobně jako Češi.

Taky jsem si to myslela, ale přišli mi vřelejší než Češi. Mohlo to být tím, že jsem mluvila německy. Všichni se na mě smáli. Asi jsem působila roztomile, když jsem se snažila komunikovat jejich jazykem. Nikdo na mě nebyl nepříjemný, ba naopak. Takže pro mě pak byl šok, když jsem dojela do Prahy, neměla jsem lítačku a chtěla jsem si koupit lístek na metro v trafice. V dobré náladě jsem vběhla dovnitř, zeptala se a pán jen ukázal prstem nahoru na ceduli s nápisem „lístky nemáme“. To se mi v Německu nestalo.

Navíc já mám od 12 let kapelu, kde hraju na elektrickou kytaru a zpívám. Několikrát jsme v Německu vystupovali. A lidi tancovali už od začátku, kdežto tady v Česku mám dojem, že se začíná pařit až s poslední písničkou nebo přídavkem. Jako Erasmáci jsme byli různorodá skupina odevšad. Jednou mi dva kluci, echt Němci, v jedenáct hodin večer napsali, co dělám, a jestli bych nešla ven.. Já jsem byla v pyžamu a četla jsem si… Ale pak se zeptali, jestli bych nejela do Paříže. Jako že teď. Tak jsme se sebrali a ráno už jsme snídali na Champs Elysees. Byli spontánní a kamarádští.

Stýskalo se ti tenkrát po domově?

Kam se vrtnu, tam je mi dobře. Navíc to bylo blízko, tak jsem si i několikrát odskočila na koncerty do Česka, přijeli za mnou rodiče, kamarádky… a najednou byl konec. Kromě studia jsem tam celou dobu i pracovala. Neměla jsem moc našetřeno, tak jsem si chtěla přivydělat, protože život v Německu je dražší než u nás a příspěvek od školy všechno nepokryl. Ale znovu bych to neudělala. Lítala jsem jak tryskomyš – od půl sedmé ráno jsem šůrovala v hotelu, pak škola, jóga, pilates nebo zumba a večer party. Bývala bych to méně hrotila a víc si užívala studentský život. Ale to mi dochází až teď, kdy jsem víc ‘řecká’, a mám ráda svou pohodu.

Slavný Golden Gate Bridge v San Franciscu
Ikonický Golden Gate Bridge v San Franciscu
Jak ses potom dostala do San Francisca?

To bylo taky přes studijní stipendium. Moc jsem do San Francisca chtěla. A já když si něco umanu, tak mě nic nezastaví. Byla jsem trochu šprtka, takže jsem využila svých dobrých výsledků, namotivovaně jsem napsala motivační dopis, jako že tam musím jet, a ono to vyšlo. Brali dva lidi a hlásila se tipuju tak stovka.

Proč sis vybrala zrovna San Francisco?

Asi kvůli hudbě – měla jsem k němu vztah z písniček. Šedesátky, romantika. Představovala jsem si hippie město, kde úspěšní muzikanti žili nebo se alespoň zastavili. Taky pro mě byla prioritou anglicky mluvící země a ještě navíc u oceánu. Tahle kombinace mě dostala.

Jak ses na Ameriku připravovala finančně? Já jsem na tři měsíce v New Yorku šetřila tři čtvrtě roku.

Už jsem byla ponaučená z Německa a věděla jsem, že v San Franciscu pracovat nebudu. Byla jsem předtím na pracovní stáži v konzultační společnosti, tam jsem si něco vydělala a nechala si to právě na tyto účely. K tomu jsem si trochu půjčila s tím, že až se ze San Francisca vrátím, budu chodit do práce a splatím to.

Překvapilo tě pak, jak je Amerika drahá?

Já to tušila, ale nečekala jsem, že budu platit tolik za nájem. Nebydlela jsem v lukrativní čtvrti San Francisca, ale v baráku, kde bylo asi osm pokojů, přičemž ten můj byl uprostředu domu, bez oken, asi předělaný ze spižírny. Byl neuvěřitelně tmavý, s jednou postelí a malým stolečkem. Hodně depresivní. A za něj jsem platila 900 dolarů měsíců, takže asi 20 tisíc korun.

Tak to jsem na tom byla v New Yorku o trošku lépe. Bydlela jsem za 800 dolarů v pokoji se dvěma okny.

Co bych za to dala! Ona to byla částečně moje chyba. Řešila jsem bydlení už před cestou místo toho, abych dojela, zůstala pár dní na Airbnb a u toho si za tu cenu našla něco lepšího. Majitel využil toho, že jsem z ciziny, v inzerátu psal, že pokoj má okno do vnitrobloku, což nebyla pravda… Nicméně já si v San Franciscu pak našla kluka a byla jsem celou dobu u něj. Měl pokoj u Golden Gate nedaleko Ocean beach, kde to bylo nádherné a rozhodně lepší než v té mojí špeluňce.

San Francisco Golden Gate Bridge
Klára žila v San Franciscu šest měsíců.
Takže zpětně bys poradila řešit bydlení až na místě?

Určitě. Nebát se toho, zapsat se do facebookových skupin mezinárodních studentů, nejlépe vychytat, kdo bude odjíždět, a na doporučení se přestěhovat po něm. Moje logika byla, že přece nebudu zbytečně utrácet za Airbnb… Já měsíc přežiju cokoli, ale když mám někde být půl roku, tak se tam potřebuju cítit dobře.

To chápu. Poznala jsem v New Yorku lidi, kteří tam dlouhodobě pracovali a přitom taky žili v malém pokojíčku. A ještě měli dvě práce, aby to utáhli.

Zažila jsem to podobně. V San Franciscu byl málokdo místní. V našem domě jsem poznala Nizozemce, Indy, Francouzky… Spousta těchto lidí řídí Uber a u toho budují startup nebo vedou business.

Mě zarazily v Americe i ceny potravin. Věděla jsem, že budou drahé, ale ne třeba třikrát tolik ve srovnání s Českem.

Jo, to bylo drsné i v San Franciscu. Málokdy jsem jedla venku. Vařila jsem si a taky jsem pak od místních dostala tipy, kde nakupovat. Třeba v asijských obchodech se dá sehnat levná zelenina. Naučila jsem se nakupovat základní potraviny. Šokující pro mě ale bylo, jak tam lidi preferují komfort – v obchodech je cibule nakrájená v pytlíku nebo jsou tam zabalené oloupané mrkve. Nic nedělat a mít co nejvíc odpadků.

Na to si taky vzpomínám. Kde ještě ses kromě potravin snažila zbytečně neutrácet? Já jsem podobně jako ty téměř nechodila do restaurací a taky jsem dost omezila kavárny.

Přesně. Kafíčka, nejíš venku, neúčastníš se placených akcí. Jednou jsem byla pozvaná na koncert a vstup stál asi 50 dolarů. Tak jsem odmítla, protože to pro mě opravdu nebyla cena v pohodě. V kině jsem nebyla ani jednou. San Francisco je nádherné město, ale je těžké tam žít ve standardu, který nám tady přijde normální.

Ty taky ráda cvičíš. Pro mě bylo v Americe řešením cvičení doma nebo jsem si našla lekce jógy zdarma. Jak jsi to v San Franciscu měla ty?

Chodila jsem cvičit nebo plavat do školní posilovny. A pak jsem díky meetupům a sociálním sítím nacházela lekce zadarmo nebo za dobrou cenu. Třeba komunitní zumbu nebo jógu v parcích. Na to doporučuju stránku na Facebooku FunCheapSf.

Zmiňovala jsi, že tě San Francisco lákalo i kvůli hudbě. Realizovala ses tam hudebně ty sama?

Občas jsem si půjčila od někoho kytaru a zahrála si v parku. Ale náhodou jsem se ocitla na pódiu v Miami. Já jsem byla tehdy takový yes man, otevřená všemu. Poznala jsem jednoho člověka, koupila letenku a letěla na Floridu. On byl bubeník a měl tam koncert s kapelou v baru. A já jim tam udělala after party. Bála jsem se, že mě vypískají, že jsem trapná, a že si možná můžu hrát ve východních Čechách, ale ne tady, kde jsou vynikající zpěvačky na každém rohu. Ovšem ohlasy byly dobré a užila jsem si to. Jinak jsem občas zašla na hudební akci nebo se podívat na dům, kde žila Janis Joplin, do obchodů s deskama, ale aktivně jsem nemuzicírovala.

Předpokládám, že ani v San Franciscu se ti po domově nestýskalo, i když už to bylo o kus dál.

Ne, užila jsem si to naplno. Dělala jsem věci, které bych jindy nedělala. Třeba že se seberu a jedu někam s cizím člověkem. V Miami jsem poznala holčinu, za kterou jsem potom letěla do New Yorku. Hodně času jsem trávila se svou tehdejší místní láskou. V parcích, na pláži, byl skoro místní, tak mě představil řadě dalším lidem, vzal mě na různá místa, na surf, na snowboard. Jeli jsem do Los Angeles. Měla jsem nabitý program.

Naopak jsem byla špatná z toho, že musím ze San Francisca odjet. Bývala bych ráda zůstala na pár let. Regulérně jsem zkoumala, jak si to prodloužit, najít si práci, získat víza… S tím, že nejjednodušší by bylo si někoho vzít, ale to jsem pochopitelně nezvažovala. A tak když jsem žádné rozumné řešení nenašla, vrátila jsem se, posunula se dál a bylo to v pohodě.

San Francisco Femme Palette Lucie & Klára
Se spoluzakladatelkou Femme Palette Luckou se skamarádily v San Franciscu. Foto: Tatiana Shalunova
Takže tě zpětně nemrzí, že jsi San Francisco opustila?

Nemrzí. Částečně si svůj sen plním skrze spoluzakladatelku Femme Palette Lucku, která v San Franciscu žije už šest let. Někdy jí to závidím. Miluju tamní počasí, i ten sluneční svit je tam jiný! Ale bavím se s ní o tom otevřeně, co se týče cen, rychlosti startupového prostředí,… A časem to člověka omrzí. Navíc Lucka teď asi kvůli Trumpovu prohlášení přijde o možnost se na svá víza vrátit. Takže má pocit, že je nevítaná, nesvobodná. Buď zůstane napořád nebo už nebude moct do Ameriky zpátky. Je tam spousta mínusů, které by mě časem dohnaly. Ale několikrát jsem do San Francisca odjela na dovolenou na dva až tři týdny a vždycky to bude moje srdcovka.

Rozumím tomu správně, že jste se s Luckou seznámily v San Franciscu?

My jsme chodily v Hradci Králové na stejný gympl. Znaly jsme, kdo je kdo, ale nikdy jsme se spolu nebavily. A jelikož dálka spojuje, tak když jsem přišla na to, že je Lucka taky v San Franciscu, pozvala jsem ji na kafe. Zjistily jsme, že máme podobné ambice, chceme dělat na vlastním, štvou nás podobné věci. Líbilo se nám, jak je San Francisco diverzní a že toto nám v Česku chybí – potkávat někoho, s kým vedeš inspirativní diskuze. Věděli jsme, že tady takoví lidi jsou, ale že nemají prostor, kde se scházet. Tak se zrodila myšlenka Femme Palette.

San Francisco pro vás bylo vzorem?

Dá se říct, že nás inspirovalo. Funguje tam třeba coworking pro ženy The Wing a kolem toho komunita holek s vlastními businessy. Nebo BossBabe, který se soustředí na content. Inspirovali jsme se atmosférou a pokusili se něco takového vytvořit v Česku, ale není to úplně stejné. Americké ženské komunity hodně fungují online a my preferujeme osobní setkání, když covid dovolí.

Zmiňuješ americké ženy. Jaká je tvoje zkušenost s Američany obecně? Mně se často stávalo, že mě jen tak oslovili cizí kolemjdoucí, chvíli si popovídali a šli dál. Mně se to líbilo, ale setkala jsem se s názorem, že takoví lidé tě vlastně jen ‚využijí‘, aby posdíleli něco o sobě, aniž by se zajímali o tebe. Jak jsi to měla ty?

Soucítím s oběma stranami. Samozřejmě se mi to v San Franciscu stávalo. Jedu v autobuse a někdo mi pochválí boty. To je hrozně hezký a tady mi to chybí. Komplimenty, krátce se pobavit a jen tak někomu zlepšit den, i když toho člověka už pak nikdy neuvidíš. Mě spíš znervózňovalo to, že nevím, na čem jsem. Mám ráda, když je vztah jasně daný. Je to přátelství? Zmizíš navždy? Nebo mě chceš znovu vidět? Nedokázala jsem se v tom zorientovat.

To samé bylo s jedním Američanem, se kterým jsem se seznámila v Německu. Myslela jsem si, že jsme super kamarádi, psala jsem mu po návratu dopisy a nikdy jsem nedostala odpověď. Já se svou řeckou povahou snadno podlehnu a myslím si, že to je opravdické. Tak bych řekla, že to má svá pro i proti. Je skvělé se na sebe víc smát. Small talks nikoho nezabijou. Ale takové to „uvidíme se, see you later, keep in touch“ – to podle mě nic neznamená. Neuměla jsem s tím pracovat a doteď neumím. Stále nevím, jestli na how are you odpovídat nebo ne (smích). Stejně tak když skoro každému říkají „love you“. Jednou kamarádovi, jednou psovi, pak mně. V tom jsem docela česká. Nelíbí se mi, když se tahle slova používají nadbytečně.

Ella vlak Srí Lanka
Vlakem do městečka Ella na Srí Lance
Pobyt v zahraničí dává neskutečný pocit svobody. Že můžeš všechno. Tak mi to přišlo, kdy jsem byla pryč bez přítele, rodiny, závazků. Jak jsi to vnímala?

Znám ten pocit a chybí mi. Že se můžeš sbalit a jet kamkoli. Cestování samo o sobě je mimo komfortní zónu a pak už se ty hranice dál bourají skoro samy. Přispívá k tomu i pocit anonymity. Každému jsem byla šumák, v Americe jsi nikdo, nikoho nezajímá, co děláš. Jednou jsem si obarvila vlasy namodro, což bych tady asi neudělala. Chtěla jsem dělat hlouposti.

Byla to i opětovná touha po svobodě, která vás pak s přítelem přivedla na myšlenku objíždět svět?

Já jsem to chtěla udělat už dlouho, jen jsem čekala na příležitost. Po návratu ze San Francisca jsem pracovala ve startupu v Praze. Bylo to náročné, k tomu jsme spustily Femme Palette, což mi zabíralo večery a víkendy. A začalo mi to přerůstat přes hlavu. Měla jsem nový vztah a prostě už jsem nevěděla, jak dál. Měla jsem nakročeno k vyhoření. Naštěstí jsem, na rozdíl od mého partnera, za ruční brzdu zatáhla včas a nemusela jsem si projít tím, čím on. A tak jsme se dohodli, že se vykašleme na práci a pojedeme. Byl to neskutečně osvobozující moment a světlo na konci tunelu.

Kdy jste začali cestu aktivně plánovat a jaká byla vaše první destinace?

Sedli jsme si na to na podzim a lákalo nás všechno. Nejdřív jsme spořili na auto, že s ním pojedeme po Evropě a pak ho prodáme. Ale tam je tolik technických věcí, které se můžou pokazit, že jsme se rozhodli letět do Asie. Jednak proto, abychom poznali odlišné kultury, a taky díky nízkým cenám. Nejprve jsme letěli na tři týdny na Srí Lanku s tím, že ubytování jsme vždycky řešili až na místě. Takže jsme zprvu nevěděli, kde večer složíme hlavu, jak se tam dostaneme. To nás ale bavilo jen chvíli, protože postupně jsme nedělali nic jiného, než že jsme hledali na mobilu a počítači. A tak jsme pak zůstávali na jednom místě měsíc nebo dva.

vipassana meditace thajsko
Meditace vipassana v Thajsku
Kde se vám toto digitální nomádění líbilo nejvíc?

Měsíc jsme měli pronajaté bydlení na severu Thajska, v Chiang Mai. Tam se nám líbilo a doopravdy jsme tam žili. Chodili jsme do oblíbených kaváren a na obědy, pracovali jsme a o víkendu jsme vyrazili někam na skútru. A potom Bali. To bylo pro mě velké překvapení. Myslela jsem si, že tam bude spousta turistů a vlastně jsem neměla přehnaná očekávání. Ale totálně jsem se do Bali zamilovala a chci tam jezdit na zimu.

Ano, byli tam turisté, ale nevadilo mi to. Bali si zachovává svoji spiritualitu a místní kulturu, soužijí spolu. Můžeš si vybrat, jestli chceš být v Denpasaru nebo Canggu, ale jsou místa, kde jako by turismus neexistoval. Takže si lze zároveň užívat luxusu západního světa, když máš chuť na pořádnou smoothie bowl nebo burger, a pak si můžeš dát gado gado za pár korun. Proto jsme na Bali zůstali déle, než jsme plánovali, a určitě jsme tam nebyli naposledy.

Mount Batur východ slunce Bali
Východ slunce na Mount Batur, Bali
Tomu rozumím. Strávila jsem na Bali pár týdnů a byla to jedna z mých nejkrásnějších a cenově nejpříjemnějších dovolených. Která země vás nadchla co se dobrodružnějšího charakteru týče?

Laos je strašně zajímavá země, z níž je cítit nedávná historie. Jsou tam příšerné ulice, po kterých se nedá jezdit. Všechno je kousek, ale dlouho to trvá, protože tam mají pořád nevybuchlé miny a bojí se protodo infrastruktury zasahovat. Takže to bylo takové horší, ale dražší Thajsko. Nicméně ty přírodní scenérie byly nádherné, jako bychom se ocitli na jiné planetě. Jedny hory vypadaly jak z Avataru!

Laos hory Avatar
Laoské hory podobné Avataru
Zklamala tě některá země, kterou jste navštívili?

Singapur byl docela facka, protože jsme tam jeli hned z Laosu. V Laosu kličkuješ mezi dírami na silnici a v Singapuru najednou můžeš pomalu jíst ze země. Byli jsme tam jenom tři dny, protože víc jsme si nemohli dovolit, a to jsme bydleli v pokoji, kde si postel večer spouštíš ze skříně. Chápu, že to je business svět, že se tam střetává mnoho kultur, má to něco do sebe. Ale já nemám ráda přehnaně sterilní a hypermoderní věci a navíc jsem zjistila, že velké společnosti, které z velké části vlastní singapurská vláda, žijou z exportu palmového oleje pěstovaného na malajsijském Borneu, kde kvůli němu zmizelo 40 % lesů. A z těchto peněz se pak prý staví všechny ty eko stromy a eko budovy ve městě, což, pokud je pravda, mi přijde opravdu šílené. 

Gigantické super stromy v Singapuru
Gigantické super stromy v Singapuru
Ještě někde se ti nelíbilo?

Petrovi rodiče za námi přijeli na Srí Lanku a letěli jsme společně na Maledivy, na low cost lokální ostrov. Což už bych nikdy neudělala.

Na Maledivách jsou dva typy ostrovů: ty s resortem, klidem, dobrým jídlem, a pak ostrovy, kde žijí místní a je tam jedno až dvě ubytování. No a my byli na ostrově 400 krát 600 metrů, kde se nedalo skoro nic dělat. Plavky bylo možné mít jenom asi na 20 metrech u oplocené pláže, jinak jsme museli respektovat zvyklosti a být zahalení. A jelikož já nejsem typ, co rád leží, tak jsme mohli akorát tak šnorchlovat, protože na surfování tam nebyly vlny buď žádné nebo naopak jen pro profíky, a na procházky nebylo kam jít. Jídlo tam nebylo dobré, jedli jsme tuňáka z konzervy a rýži každý den.

K tomu tamní obyvatelé pálí nepořádek a hází pet lahve do vody, protože na tak malém ostrově moc nemají na vybranou. A kdyby ses chtěla alespoň opít, tak taky nemůžeš, protože tam je zakázaný  alkohol. Bylo to nejdelších 10 dní v mém životě.

Drsné surfování na Maledivách
Drsné surfovací podmínky na Maledivách
Myslíš, že byste si to bývali víc užili v některém z tamních resortů?

Asi ne. Ty jsou podle mě fajn pro páry nebo rodiče, kteří si jedou odpočinout a koukat se na děti u bazénku. Mohou si zaplatit výstřední výlety a zážitky, ale pokud máš hluboko do kapsy a jsi dobrodružný typ, tak to není správná volba.

Přijeli za vámi i tvoji rodiče?

Ano, poprvé jeli dál než do Řecka a sešli se s námi v Malajsii. My jsme nejdřív byli na ostrovech. Na malinkém Langkawi, kde to byl opravdu mix kultur – Indové, Číňani, Malajci. Přitom všichni uměli všemi jazyky. Zároveň tam platí dvojí zákon: pro muslimy a pro lidi jiného vyznání. Tudíž třeba muslimům se neprodává alkohol, a když se muslimská žena napije  piva, tak ji i veřejně bijí, což je až barbarské, ale ostatní mohou klidně chodit v plavkách a dělat to, co jim dovoluje jejich náboženství. Na druhou stranu tam člověk najde díky různorodosti kultur i kuchyně z celého světa. Navíc ostrov Langkawi není tak malý jako Maledivy, takže je kde se volně pohybovat.

Pak na Penangu měli nejúžasnější zábavní park se zipliny a tobogány. Poměrně nebezpečné a asi bych na něco takového v Česku nevlezla, ale bylo to skvělé. Potom se přidali naši, a táta si moc přál vidět Kuala Lumpur a Twin Towers. Tak jsme jim nejdřív řekli, že bydlíme někde levně dál od centra, a poté jsme je vyvezli na střechu mrakodrapu s bazénem a výhledem právě na Twin Towers. A oznámili jim, že tady teď budem pár dní bydlet. Táta měl děsnou radost. Společně jsme lenošili, pili víno, hráli karty, a užívali si, že se vidíme.

Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur
Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur jako dárek pro Klářiny rodiče
Prozradila jsi mi, že jste byli i v Austrálii. Jaké to bylo?

Vydali jsme se na západní pobřeží a po Asii nás přepadla euforie. Najednou spousta prostoru, giga parky, obří ulice. Nikdo tě neohrožuje na skútru ani autem, všechno funguje, v obchodech prodávají normální věci. Znělo to jako sen. Tak jsme si pořídili auto se stanem na střeše a vyrazili jsme na road trip. Nejdřív jsme jeli na jih, do Perthu, kde v noci mrzlo a my měli na přikrytí jen dečky z IKEA. Ve tři ráno jsme se budili a startovali auto, abychom se zahřáli.

Nahoře na severu zase bylo 45 stupňů, takže z extrému do extrému s jedním vybavením. Přitom uprostřed, kde bylo příjemně, zase létají takzvané bush flies – mouchy, které nejdou na jídlo jako ty naše, ale nalétávají ti do očí, pusy, nosu, prostě všude, kde je trocha tekutiny, a je to hnus. Jen vylezeš ven a jsi sežraná mouchama. Na to jsme nebyli připravení. A všechno tam bylo hrozně daleko. Jedeš třeba tisíc kilometrů, hodinu se na něco díváš a jedeš další dva dny. Je tam nádherné pobřeží, ale ty jen koukáš na tu hezkou vodu a pláže, kam nemůžeš kvůli krokodýlům, medůzám nebo žralokům.

Kalbarri National Park v Austrálii
Kalbarri National Park v Austrálii
Takže do Austrálie už bys znovu nejela, předpokládám.

Asi ne. Jsou tam nádherná místa, která jsou ale z 80 % dostupná jenom autem s pohonem na všechny čtyři, a to my jsme neměli. Nebo se tam dá letět vrtulníkem. Ale je to extrémně drahá země, kde jsme venku nejedli ani jednou a jen si vařili v ešusu a i tak bylo těžké v těch vedrech uskladňovat potraviny. Jsou tam neskutečně fotogenická místa, pozoruhodná zvířata, skvostné přírodní úkazy. Ale my jsme jen vylezli z auta, vyfotili a kvůli mouchám zase zalezli.

Ujeli jsme za měsíc sedm a půl tisíce kilometrů, takže jsme to pak zakempili na poslední tři dny v Darwinu a jen jsme čekali, až budeme moct odletět zpátky na Srí Lanku, kde jsme po asi pětatřicetihodinovém letu prospali den a pak jsme tam zůstali pracovat celý měsíc. Byla zrovna dešťová sezóna, ale nám to nevadilo. Byli jsme rádi, že jsme zase někde doma.

západní Austrálie
Den co den na západě Austrálie
Jak jste to zvládli s přítelem? Neobjevila se ponorka, když jste spolu byli 24/7?

Jedna docela intenzivní byla asi po třech měsících, když jsme byli v Thajsku. To jsem měla pocit, že se tolik nesnášíme a tolik si lezeme na nervy, že už spolu snad nemůžeme být. Zpětně mě tahle vrtkavost fascinuje, jak je potřeba od sebe odlišit emoci a cit, lásku, která trvá. Přišlo mi, že on ví, co mě štve, a že mi to dělá naschvál, a opačně. Ale pak jsme se o tom pobavili, najednou jsme se objali a já jsem ho milovala ještě víc než předtím. A to se nemusí stát jenom během cest. Důležité je najít si vlastní komunikační styl a vyříkat si to. Možná to není pro každého a jsme výjimka, ale ráno jsme spolu vstávali, cvičili jógu, pak jsme vedle sebe pracovali a já jsem neměla potřebu, aby odešel. Vyhovovala mi jeho přítomnost.

Austrálie byla psychicky náročná. Dohodli jsme se proto, že si dáme výšlap na kopec každý z jedné strany, abychom byli chvíli sami. Trasa vedla podél skal u pobřeží, kudy prý migrovaly velryby, tak to měl být meditativní zážitek. Ale jak tam všude létaly ty mouchy, tak jsme se oba celou dobu ošívali a šli rychle, abychom to už měli za sebou a na žádné velryby jsme vyhlížet nestihli. Ale naučili jsme se toho o sobě hodně během celé té cesty a v jednom autě to nebyl problém, protože nás spojovala nenávist proti Austrálii. Asi kdyby byl jeden nadšený a druhý nešťastný, tak se zabijeme, ale takhle jsme se prostě jen snažili přežít.

Bylo kromě Austrálie ještě něco, co tě štvalo?

Zařizování víz. Například na Bali, když si chceš prodloužit vízum, musíš třikrát do Denpasaru – jednou zažádat, pak se nechat vyfotit a pak vyzvednout, a přitom tam čekáš třeba dvě hodiny, nebo ti něco chybí a pak tě můžou i zavřít… Chybí tam někdo jako Foreigners 🙂 A pak signál a internet v Laosu, když jsem potřebovala pracovat – měla jsem telefonáty a nikdy jsem nevěděla, kdy spojení vypadne.

Kuang Si vodopády Laos
Vodopády Kuang Si v Laosu
V té době už jsi dělala na plný úvazek Femme Palette, že? Co ti toto dobrodružství dalo do businessu?

Byla jsem cizinkou v jiných zemích. Proto vím, jaké to je a jaká úskalí ženy zažívají, když přijíždějí do zahraničí, aby tam studovaly, pracovaly nebo doprovázejí partnera. Vím, jak je důležité, aby se cítily v bezpečí, měly koutek, kam mohou přijít a poznat místní lidi, což bývá oříšek. Cizinci se často pohybují v expatích komunitách, ale už nedosáhnou na místní kontakty. To se stávalo i mně v Německu nebo Americe. Tak to mám na paměti, stejně jako Lucka.

A určitě mi cestování prohloubilo otevřenost. Myslím, že jsem vhodný typ na to, abych dělala takovou práci. Nemám zábrany. Snažím se mít každý den co nejbarevnější a vím, že se můžu učit od kohokoli. S tímto poselstvím budujeme komunitu Femme Palette. Co se týče vyloženě businessu, jsem si víc vědoma kulturních rozdílů. Potýkáme se s různými kulturami a chceme vytvářet prostředí, kde se budou všichni cítit v pohodě, nehledě na to, odkud pocházejí. A v neposlední řadě jsem si ověřila, že pracovat se dá odkudkoli. Díky úžasnému týmu nemusíme být vždy přítomné a zorchestrujeme to ze zahraničí, zatímco oni se postarají o logistiku na místě.

nomád index od Kláry a Petra
Index nomádské spokojenosti dle Kláry a Petra
Ty jsi ale ze Srí Lanky pokračovala dál.

Rozloučili jsme s s partnerem a já odjela na měsíc do Indie na instruktorský kurz jógy. Bylo tam nádherně a hned bych se vrátila. Celé dny jsme cvičili a meditovali, o víkendu jsem měla čas jít do města nebo na výlet. Byl to pro mě hodně spirituální zážitek a při odjezdu jsem brečela, že se mám vrátit domů. Přestože na mě čekal přítel, rodina, bylo před Vánocemi. Netušila jsem, jak zvládnu najet na původní životní styl, a tak jsme si slíbila, že si Indii zachovám ve své duši a mysli.

To se mi samozřejmě nedaří dennodenně, ale vzpomínám na ni a snažím se z toho čerpat. Nepodléhat okolí, že je hnusně a prší a lidi se nesmějou, ale čerpat štěstí z vnitřku, což je celoživotní cesta. Na cestování nic není, zvládne to každý, ale neuvěřitelně ti to otevře oči a obzory a já bych každému přála, aby si pro sebe takový čas našel.

Goa v Indii, kde Klára absolvovala instruktorský kurz jógy
Jak jsi tedy ten návrat zvládla?

Pro mě byl oporou především partner. Potvrdili jsme si, že pokud jsme spolu, je nám všude dobře. A čím déle jsme tady byli, tím víc jsme oceňovali krásy Česka. Dostupnost oproti Austrálii, čistota oproti Asii. Těšili jsme se, že společně začneme nový život. A tak jsme se přestěhovali do Brna, kde ani jeden z nás předtím nežil. Já tady nikoho neznala, takže to pro mě po devíti letech v Praze bylo jako další cestování. Chtěli jsme žít pomaleji někde jinde. A podařilo se to. Pořád jsem v průzkumné fázi, ale je mi tu moc příjemně.

Žiješ work-life balanc?

Jsem hodně zaneprázdněná Femme Palette. Někdy pracuju víc, než bych si přála. Není pro mě smyslem života jen mít úspěšný business, a tak pořád hledám „how to have it all“. Cvičím jógu, chystáme svatbu a to jsou milé starosti, které mě utvrzují v tom, že tady chci být. A pak na zimu se jet ohřát – třeba na Bali. Takový je plán.

Informace k rozpočtu dle Klářiných záznamů:
San Francisco
  • měsíční nájem – 1 200 dolarů (v lednu 2020 stál jednopokojový byt kolem 3 500 dolarů s mediánem 4 300 dolarů)
  • hromadná doprava – 6 dolarů na den (za předpokladu dvou jízd denně a dvaceti jízdních dní v měsíci je to 120 dolarů měsíčně)
  • potraviny – 320 dolarů na měsíc (krabice mléka stojí v průměru kolem 4 dolary, bochník bílého chleba stojí okolo 3 dolarů, plato deseti vajec přibližně 3 dolary), tj. 10 dolarů na den, pokud nejíte venku, průměrná cena za jídlo v restauraci – 13 dolarů

Celkem za den asi 60 – 70 dolarů, když člověk sem tam někde ušetří a má dlouhodobé ubytování.

Asie, Austrálie
Budget Asie Austrálie
Budget cestování po Asii a Austrálii (rok 2019)

Láká vás cestování po Spojených státech amerických? Až tam budete, nezapomeňte navštívit Washington.

České centrum New York našlo cestu, jak dělat veřejnou diplomacii online

Také České centrum New York, kde jsem byla letos na pracovní stáži, muselo pohotově reagovat na pandemii koronaviru a přesunout ze dne na den své aktivity z offline světa do toho onlinového. Část týmu se přesunula zpátky do České republiky, včetně ředitele Českého centra, Miroslava Konvaliny. Jaké to je řídit kulturní instituci přes oceán a co je jednou z největších výzev? Jaký program teď České centrum nabízí a kdy prostory na Manhattanu znovu ožijí? Nejenom o tom je náš rozhovor.

K Miroslavu Konvalinovi Amerika neoddělitelně patří. Kromě studia žurnalistiky a politologie na univerzitě v Missouri působil ve Washingtonu čtyři roky jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a později sedm let vedl Americké centrum v Praze. Na šéfovskou pozici Českého centra New York nastoupil loni na jaře. „Ti, kdo přijedou do New Yorku po koronavirové krizi jako první, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství,“ je přesvědčen.

Miroslav Konvalina a Yemi
Miroslav Konvalina a tanečník Yemi A.D. v České národní budově na Manhattanu.
Mirku, co tě přivedlo k práci v Českém centru a kdo jsou tvoji kolegové?

Byl to můj mnohaletý sen dělat veřejnou diplomacii pro Čechy v Americe, když jsem ji předtím dělal tolik let pro Američany v Česku. Poštěstilo se mi dát dohromady tým snů, čtveřici spolupracovníků, která se bezvadně doplňuje a práce je těší stejně jako mě. Navíc jsou sami výborní i ve svých uměleckých oborech, ať už je to výtvarné umění, fotografie, překladatelství. Během podzimu, kdy u nás byli například Spirituál kvintet nebo kapela Garáž, vedení Národního muzea či herci Honza Potměšil a Tomáš Karger, jsme si ověřili, že umíme malé i velké akce od střechy, přes velký sál, galerii až po kino a ještě k tomu stíháme knihovnu a výuku češtiny. Máme k dispozici nádherné prostory historické České národní budovy, což je naše obrovská přednost, ale jsme branou české kultury i dál do Ameriky.  

Jaké akce České centrum uspořádalo v první třetině tohoto roku – v době předkoronavirové?

Netuše nic o pandemii, která se v té době rodila daleko od nás, jsme na rok 2020 připravili ambiciózní program včetně řady docela velkých jazzových, rockových i tradičních koncertů, více než pět výstav a rozsáhlé multižánrové programy: třeba s Metropolitní operou o Leoši Janáčkovi nebo projekt Šílený hedvábník Uměleckoprůmyslového muzea. Měla tu být rozsáhlá módní přehlídka studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM) a pak i výstava šperků studentů stejné školy.

Do poloviny března jsme toho stihli dost, především lednový galavečer k 75. výročí konce 2. světové války v Evropě s výstavou, recepcí a koncertem. Na pozvání města Plzeň dorazili veteráni, kterým je hodně přes devadesát let, a společně se svými rodinami a například i s vnukem generála Pattona si užili večer v nabité galerii a poté v koncertním sále. Jsme rád, že jsme stihli vystoupení Michala Hrůzy, poctu režisérovi Vojtěchu Jasnému a básníkovi Ivanu Blatnému či dvě Science Café s českými vědci. Jen tak tak jsme ještě v únoru udělali s režiséry z Česka a Rumunska přehlídku dokumentárních filmů Ozvěny Jihlavy.

Spirituál kvintet New York
Loni na podzim ve velkém sále České národní budovy vystoupil Spirituál kvintet.
Kdy konkrétně České centrum pocítilo pandemii koronaviru a s ní spojená omezení, zákazy, útlum cestování?

Jakmile byl ve státě New York v první polovině března 2020 vyhlášen nouzový stav, tak nám bylo jasné, že se musíme mít maximálně na pozoru a společně s Generálním konzulátem v New Yorku a krajanskými organizacemi v České národní budově včas a adekvátně reagovat na hrozící rizika. To, že nebude stačit nakoupit roušky a dezinfekci, jsme poznali z prvních vystoupení newyorského guvernéra Maria Cuoma. Měli jsme na 12. března 2020 připravenou velkou vernisáž s brněnskými hosty z Památníku Leoše Janáčka, v ledničce víno dodané na recepci samotnou Metropolitní operou a já seděl v letadle z Prahy, abych to vše stihl.

Během několika hodin jsme rozhodli, že se zahájení výstavy s koncertem pro více než stovku lidí ruší. Postavili jsme místo toho kameru a odvysílali vernisáž živě na Facebooku. Vidělo ji přes dva tisíce lidí a byl to náš první program, ve kterém nehrál online přenos druhé housle, ale ty první. Druhý den už jsme začali evakuovat z New Yorku umělce, stážisty, část personálu a České centrum se po dohodě s Generálním konzulátem New York uzavřelo pro veřejnost.

To si jako jedna ze stážistek moc dobře pamatuju a bylo mi ctí, že jsme ještě společně zvládli vernisáž odvysílat. Jak jsi to vnímal ty sám? Kdy ty jsi začal tušit, že brzy bude všechno jinak?

Asi nejsem sám, kdo má v pokročilejším věku malé děti, starší členy rodiny a hodně o globálních věcech přemýšlí. Pro mě byla alarmující už loni zpráva o tom, že lidstvo podle vědců překročilo pomyslnou hranici, kdy je příroda ještě schopná se sama uzdravit, vrátit se do přijatelného stavu.

Cestuji jako reportér třicet let po světě, byl jsem skoro všude a mohu srovnávat a lépe předvídat. Přitom sleduji zprávy a diskuze v OSN v New Yorku, kde se o klimatických změnách často mluví včetně důsledků, které to už má. K tomu si čtu v New York Times a vidím sám ve velkém okolo sebe, jak jsme nepoučitelní. Velké civilizace něco podcení, a když už z toho není cesty zpět, začne je to ničit. Vědci říkají, že přijdou další viry, bude víc sucha a větší extrémy počasí a na lidstvo to vyvine obrovský tlak. Nepochybuji, že se přizpůsobíme, nepochybuji, že to zvládneme, ale cena bude vysoká, a dokud nám nedojde, že se přizpůsobit musíme my, tak nám bude příroda dávat další lekce. Dojde to každému z nás, až se ho to dotkne osobně, jeho a jeho rodiny, jeho vesnice, města i země.

Rozumím. Jak teď fungujete jako tým, když část vás je v Česku, část v USA?

Vyhodnotili jsme situaci tak, že New York projde mimořádnou situací, na niž nejsme všichni připraveni, a budeme muset České centrum uzavřít. V té době to tu udělaly všechny významné kulturní instituce, sportovní podniky i univerzity. Pro práci z domova a navíc na dvou kontinentech zároveň jsme si zvolili jasná pravidla docházky, komunikace, sdílení informací a evidence dosažených výsledků. Tím jsme zabránili, aby na home office došlo k postupnému rozvolňování a levá ruka našeho týmu nevěděla, co dělá pravá.

Podařilo se nám hned naskočit do online programingu, bez dlouhého přechodného období. Učíme se za pochodu nové technologie, cílení na nová publika, ale také osobní disciplíně a udržení tahu na branku. Z komunikace s kolegy z ostatních evropských kulturních center v New Yorku se zdá, že jsme získali určitý náskok a v nápadech na nové obsahy a formy jsme v čele dění. Navíc se nám jako pole působnosti odkryla celá Severní Amerika. Už nečekáme, kdo zavítá do České národní budovy na Manhattanu, ale čekáme na online hosty z Houstonu, San Diega, Miami nebo St. Louis a Montrealu.

Petráček a Konvalina
Jaderný fyzik a rektor ČVUT Vojtěch Petráček byl jedním z přednášejících v Českém centru New York.
Jakou jste tedy zvolili strategii, když vaší hlavní činností je pořádat akce a zvát hosty do České národní budovy, která je nyní zavřená?

Kultura bude nezbytná k tomu, abychom strádání, které nás nesporně ještě čeká, společně a v míru překonali. Pro nás je nejpodstatnější vcítit se do Američanů, kteří s námi procházejí tímto extrémně těžkým obdobím, a nabídnout společnou naději. Ukázat v kultuře možné cesty, kterými se umělci ve Spojených státech i v Evropě vydávají. Nepřestáváme zprostředkovávat to nejlepší z české kultury, ale v této době také z vědy, technologií a inovací. Představili jsme opakovaně, jak Česko šilo roušky, ale také, jak se vědci snažili vyvíjet obličejové masky, štíty a roboty pro testování vzorků pro lidi v první linii. Každý týden vydáváme newsletter, ve kterém kromě našich online programů najdou čtenáři také vzkazy od umělců, kteří na New York a na Ameriku obecně, myslí.

Jak tento projekt rozhovorů s umělci vznikl?

New York je v řadě uměleckých oborů místem, kde jako umělec chcete být, protože tady se dějí ty nejdůležitější věci. Je magnetem pro umělce i neumělce, někdo přijede na rok a zůstane deset let, někdo celý život, jiný se sem pravidelně vrací. Zajímavé je, že většinou až po první cestě z New Yorku domů si uvědomí, co mu tato návštěva dala a proč by se chtěl vrátit znovu a znovu. V době této zdravotní krize jsme oslovili nejprve výtvarné umělce a pak i hudebníky s tím, aby se s námi podělili o své pocity, jak to, co prožívají, ovlivňuje jejich tvorbu i život a jak k tomu přistupují. Ty rozhovory jsem vymyslel s cílem vcítit se do současného New Yorku přes osobnosti, které jsou nám blízké. Vede je kolega Marek Milde a jsou nesmírně inspirativní.

Jak komunikujete s umělci, kteří u vás měli vystupovat? Jedete podle plánu a jenom jejich koncerty a přednášky přesouváte do onlinu nebo oslovujete nové hosty?

S každým to řešíme individuálně. Někteří nám hned sami nabízejí plnou online verzi svého vystoupení, jiní pošlou ukázku a těší se na skutečnou akci. Další se s námi domluví na přeložení letenek nebo řešení situace později, až bude jasněji, co nám koronavir dovolí. Až na výjimky ustaly emaily a telefonáty s návrhy nových programů situovaných do kamenných budov v New Yorku, což je pochopitelné. Těch neznámých je opravdu hodně. V budoucnu bude na prvním místě bezpečnost umělců, diváků i našich zaměstnanců, na druhém místě ekonomická situace a možnosti, které nám zůstanou poté, co i naši partneři začnou šetřit. Vždy se ale možnosti prezentace české kultury najdou. Ti, kdo přijedou do New Yorku jako první po koronavirové krizi, budou určitě srdcaři, kteří se nebojí dobrodružství.

Kde mohou lidé vaše online akce sledovat?

Myslím, že velkou renesanci zažívá Facebook, a díky možnostem sdílení videí také Instagram. Velmi rychle jsme si zvykli na jednoduchost aplikace ZOOM, ale nemyslím si, že je to konečné řešení pro přenos živých, zejména diskuzních programů, online. Česká centra jsou v 25 zemích světa a v každé to bude trochu jiné, takže například v hledání nejvhodnější podcastové platformy půjdeme asi cestou, že jich využijeme více.

Jsou vaše streamy spíš pro české publikum v Americe nebo Američany tady v Česku?

České centrum připravuje programy především pro občany Spojených států, případně Kanady. Zda mají české kořeny nebo mají k České republice z nějakých důvodů blízko, je také velmi důležité.

Miroslav Konvalina v kinosále České národní budovy s Marthou Issovou a Davidem Ondříčkem.
Jak se o nabídce Českého centra dozvídá veřejnost?

Zasažení vytipovaných cílových skupin, nabídka určitých programů a komunikace s publikem jsou pro nás každodenní výzvou. I při obrovských možnostech sociálních médií, sofistikovaného rozesílání newsletterů a údržbě kvalitního webu není snadné, bez vynaložení větších finančních prostředků, nalézt ty diváky nebo posluchače, kteří o danou věc budou mít zájem. My víme, že ti, kteří Česko a jeho kulturu milují, si nás najdou, a ty, které to vůbec nezajímá, zkrátka oželíme. Jde nám zejména o zvídavé diváky a posluchače, kteří si řeknou: „Na ten film nebo výstavu nebo koncert bych se chtěl přijít podívat, to by mě tedy zajímalo.“ České centrum je známé pro své výstavy, filmové přehlídky, koncerty a jiné akce. Ale každá je jiná a tím je částečně jiné i publikum. Na druhé straně se nikdy neobejdeme bez laskavé podpory krajanů, krajanských organizací a zastupitelských úřadů, jejichž přízeň nám dodává lesku.

Kdy myslíš, že budete pořádat akce zase „po staru“, s reálnou účastí na místě?

Naše živé akce s umělci v budově před skutečným publikem budeme dělat až po důkladném zvážení. V prvé řadě jde o to, aby to nařízení státu New York a města New York City umožňovala. Za druhé zvážíme, zda jsme schopni dostát požadavkům, které na nás budou v souvislosti s novou situací kladeny. Budeme zjišťovat, kteří umělci mohou přijet a co mohou při daných omezeních představit. Pak se budeme ptát, zda je publikum ochotné chodit na kulturní akce jako dříve. A v neposlední řadě musíme každou akci realizovat tak, abychom nikoho neohrozili a aby si lidé mohli českou kulturu vychutnat. Svět do nalezení vakcíny na koronavir nebude stejný jako předtím, to víme. I proto budeme pokračovat v našich programech online, pokud na to budeme mít i nadále prostředky a kapacity.

Co zbytek zatím naplánovaných akcí – dejme tomu od podzimu, počítáte s tím, že se budou konat?

Do konce června se musíme rozhodnout, zda využijeme už nakoupené letenky pro umělce z Čech a zda například mim Radim Vizváry a jeho tým budou moci přijet ještě letos. Na podzim jsme si nechali dva velké projekty, které zatím nerušíme. Jeden je taneční, s baletem Divadla F. X. Šaldy z Liberce, který v newyorských kulisách může proběhnout i online, a pak Evropská noc literatury s kolegy z European Union National Institutes for Culture (EUNIC). Vypadá to ale, že musíme zrušit do konce roku plánované velké koncerty, módní přehlídku nebo některé výstavy. Důvody nemusejí být jen zdravotní, ale třeba i ekonomické a logistické. Online děláme dva až tři projekty týdně a to bude pokračovat.

Které akce konkrétně koronavirus zhatil? Podařilo se vám je přesunout nebo se prostě České centrum bude muset oželet?

Více než rok jsme připravovali turné cimbálové muziky Harafica z Uherského Hradiště do Chicaga, Iowy a do New Yorku. Nakonec byl koncert jen ze záznamu na internetu. Odsunuli jsme na neurčito úžasnou výstavu Šílený hedvábník. Online se teď koná i tradiční severoamerický filmový festival Czech That Film, protože nemohou přijet ani režiséři ani herci. A tak bych mohl dlouze pokračovat. Mým snem je promítat v létě, jako každý rok, alespoň pro pár desítek lidí filmy na střeše České národní budovy v New Yorku a dát si k tomu pivo a guláš pod mrakodrapy.

V léte České centrum New York promítá na střeše mezi mrakodrapy.
V létě České centrum New York promítá na střeše mezi mrakodrapy.
Dá se říct, jakou škodu všechny tyto změny centru způsobily? Nemyslím ani tak finančně, ale spíš časově a s ohledem na energii, kterou jste do toho vložili. Dokážu si představit, že logistika a plánování něčeho, co se nakonec neuskutečnilo, zabralo desítky moře času.

Plánujeme vždy rámcově na dva roky dopředu a natvrdo máme domluvené projekty tak od října na celý další rok. Jsou to stovky hodin práce pěti lidí, tisíce emailů, uložených souborů, tabulek, koncepcí a ekonomických i programových plánů, desítky hodin porad a konzultací, schůzek a kontaktů po telefonu. Odhaduji, že přišla vniveč půlroční souvislá intenzivní práce.

V čem nastalá situace tebe a potažmo i samotné České centrum posunula nebo inspirovala a jak s tím budeš pracovat dál?

Jsme na prahu nové doby. Máme šanci dělat věci nově, jinak, tak toho koukejme využít. Veřejnou diplomacii a mediální praxi dělám přes třicet let, pro Čechy, pro Američany, pro ministerstva, pro veřejnoprávní organizace nebo pro automobilový průmysl a tak už vím, že období krize jsou zlomová, rodí se rychleji nové věci, lidé jsou ochotní vystoupit ze svých ulit, učit se, zachránit se ve svém oboru nebo se dále prosadit. To vytváří novou dynamiku, rodí se skvělé nápady, postupy, využívají se technologie a prosadí se umělci, kteří umí pracovat s novou situací, s možnostmi, které dává, a nečekají, až se věci vrátí opět do původního, pohodlného stavu.

Neodpustím si otázku: Plánujete pro České centrum zase nabírat stážisty?

Tým Českého centra v New Yorku tvoří z více než poloviny stálí kolegové, ale druhou část tvoří dobrovolníci nebo stážisté, kteří se střídají. Parta se tak stále mění a nikdy neustrneme.  Jsou to pokaždé výjimečné mladé osobnosti, které nás nesmírně obohacují. My je učíme, jak se dělá veřejná diplomacie v cizině a jak se šíří česká kultura v New Yorku a oni nám vlévají novou krev do žil. Učíme se od nich hodně o mladém publiku, o tom, jak s ním komunikovat přes obrázky, videa, sociální sítě jinak, než jsme zvyklí. Pomáhají nám s realizací akcí a vždy si k sobě najdeme krásný vztah. Oblíbí se je i naše publikum. Doufám, že už v létě přijedou další stážistky, těšíme se na ně. Bez desítek stážistů ročně by České centrum New York nebylo tím, čím je, to jsme si uvědomili, když zatím poslední trojice dívek v březnu z New Yorku se slzami v očích odjížděla.

Na živé kulturní akce si České centrum New York musí ještě počkat.
Na živé kulturní akce si České centrum New York musí ještě počkat.
Jak moc sleduješ aktuální dění v New Yorku?

New York sleduji prostřednictvím médií, přátel, umělců i krajanů. Zpráv mám hodně, ale koronavir nás zahnal do ulit, každý žije v určité bublině a nedokáže si často představit, co se všude kolem něj děje. Proto jsou svědectví lidí na home office nebo lidí v karanténě s rodinou tak odlišná v rámci jednoho města. Lidé, kteří nejsou v první linii, si ani nedovedou plně představit, co se tam denně děje. Pohled z oken bytu na prázdné ulice a pár otevřených obchodů moc informací o všech detailech současné situace nepodávají a ani média si často nevědí rady, jak situaci popsat.

Kdy odhaduješ, že ty osobně poletíš zpátky do Velkého jablka?

Rád bych řekl, že nasednu na první letadlo, až to půjde, a do New Yorku přiletím zpět. Ale realita je složitější. Nemá cenu vracet se do situace, kvůli níž jsme New York opustili. Má cenu se vrátit ve chvíli, kdy se České centrum New York znovu otevře veřejnosti, kdy bude bezpečné tam pracovat s mým týmem a kdy budeme moci přivítat první hosty.

Na co se po návratu těšíš nejvíc?

Koronavir pro mě byl už druhou tragickou událostí, která letos zasáhla do mého života. Tou první bylo úmrtí nejbližšího člena mojí rodiny. Od ledna do března jsem prožíval těžké chvíle a v New Yorku, kde jsem byl bez rodiny, mě podržela řada přátel. Některé z nich jsem poznal při jiné těžké chvíli, když jsem byl v New Yorku po 11. září 2001, jiné jsem poznal teprve nedávno a přesto mně byli a jsou oporou. Těším se, až mě zase uvidí v dobré náladě a budou se smát mým historkám s cest po světě i po Americe.

Zajímají vás události a novinky z Českého centra New York? Přihlaste se k odběru jejich newsletteru prostřednictvím webové stránky.

Fotografie: archiv Českého centra New York

V čele Českého centra stála po několik let i bývalá diplomatka Pavla Niklová, u které jsem v New Yorku bydlela. Rozhovor s ní si můžete přečíst tady.

Spisovatelka Lena Valenová: Na konci dne jde o náš život a je jen na nás, jak ho prožijeme

Jelikož se ze mě v New Yorku stala tak trochu digitální nomádka, troufla jsem si se špetkou nervozity nasdílet svůj první blogový článek do facebookové skupiny Nomádky na cestách. V milých reakcích se objevil i komentář od jedné ze členek skupiny, která mi nabídla, že spolu ve městě můžeme zajít na kafe. A tak jsme jednu sobotu šly. Z tajemné Lenky se vyklubala česká spisovatelka Lena Valenová, která za oceánem tvoří a žije už pět let.

Díky společné lásce ke kávě, knihám a New Yorku, jsme setkání ještě párkrát zopakovaly. Při tom posledním za mě Lena platila, takže jí jedno kavárenské posezení dlužím. Než k němu dojde, je mi ctí vám Lenu, její knihy a psaní v New Yorku představit. Vždyť naše současné karantény a stranění se společnosti ke čtení knížek přímo vybízejí!

Kdo je Lena Valenová?

Lena o sobě říká: „Jsem srdcem Jihočeška, duší cestovatelka. Miluju příběhy, ty psané i vyprávěné, focení, odpolední kapučíno a smažený sýr.“

Po ukončení studia ekonomiky podniku na univerzitě v Praze Lena studovala a pracovala ve Španělsku, Anglii a Spojených státech. V současné době žije v New Yorku. Její první vydaná kniha Moře nálezů a ztrát: Náhodní lháři je součástí čtyřdílné série. Námět a postavy románu však vznikly před více než patnácti lety. Zatím poslední knihu Lena vydala v říjnu 2019 – interaktivní román Cool Girl!.

Místo narození: Tábor
Jak dlouho žije v New Yorku: od roku 2015
Nejoblíbenější kniha: 1984

V dílně jménem Lena Valenová vzniklo pět knih. Šestá čeká na vydání v příštím roce, víš kdy přesně? A o čem kniha je?

Příběh mé už dopsané knihy se odehrává na konci roku v New Yorku, tudíž i její vydání budeme směřovat spíš k podzimnímu termínu. New York je mi velkou inspirací a doufám, že budou následovat ještě další knihy z města, které nespí.

Na Instagramu jsi prozradila, že připravuješ knihu nikoli z New Yorku, ale z královského prostředí… Jak se bude jmenovat a o co v ní půjde?

Ano, aby to čekání na novou knihu z New Yorku nebylo tak dlouhé, rozhodla jsem se zpracovat příběh, který jsem si psala jen tak pro sebe. Jmenuje se Bohemian Royals (anglický název si pro sebe překládám jako Bohémští králové) a jedná se o alternativní realitu ze současnosti, kdy na Pražském hradě nesídlí prezident, ale král a jeho rodina. Čtenáři si tentokrát budou moci příběh přečíst příběh online a bude na pokračování. Z mojí strany je to tak trochu experiment a bude záležet pouze na čtenářích, zda příběh nakonec vyjde i v knižní podobě.

Držím pěsti! Příběh tvé série Moře nálezů a ztrát se odehrává právě v Praze, ale taky v New Yorku, Paříži a Římě – kterou z těchto destinací máš osobně nejraději a proč?

Tak to je těžká otázka s nejednoznačnou odpovědí. 🙂 Každé místo je pro mě jedinečné a mám ho spojené pokaždé s něčím jiným. Praha a New York jsou rozhodně moje srdeční záležitosti a určitě se můžete těšit na víc příběhů z těchto dvou měst.

Lena Valenová rozhovor
Lena miluje knihy a odpolední kapučíno.

Jak pracuješ s lokalitou děje ve svých knížkách? Víš dopředu, na jakém konkrétním místě se bude scéna odehrávat? Stalo se ti někdy, že jsi měla namyšlenou scénu, nevěděla jsi, kam ji umístit, než jsi potom někde byla a věděla jsi – to je ono?

Strašně záleží na tom, jak moc je to pro děj knihy důležité. Například příběh Cool Girl! se odehrává v Česku, potažmo v Praze, a i přesto, že tam občas zmiňuju konkrétní pražskou lokalitu, pro příběh jako takový to nemá příliš velký význam. Při psaní série Moře nálezů a ztrát jsem si  naopak představovala konkrétní místa a mnohé scény jsem jim psala přímo na míru. Důležitou roli v tomto konkrétním příběhu tak hraje například Karlův most a pražská čtvrť Smíchov. Stalo se mi také, že jsem po návštěvě určitého místa danou scénu přepsala do nových reáliích, jako třeba scény na Coney Islandu a Rooseveltově ostrovu v knize Nevyzpytatelný. Vlastně si nedokážu představit, jak bych sérii dopsala, kdybych se při psaní druhé knihy nepřestěhovala do New Yorku! Při procházení městem jsem totiž měla často pocit, jako by se jednotlivé scény odehrávaly přímo přede mnou. Dva nejnovější příběhy jsou pak svým lokalitám šity přímo na míru.

Spisovatelé jsou si sami sobě šéfem, ale tak je jejich výzvou motivace. Jak se motivuješ k tomu, abys byla produktivní a napsala určitý počet stran? Jaký je tvůj pracovní styl – píšeš v kuse nebo si dáváš pauzy? Odkud se ti nejlépe pracuje?

Psaní mě nesmírně baví a naplňuje, to ale samozřejmě samo o sobě nestačí k tomu, abych pravidelně zasedla k počítači, napsala potřebný počet slov a strávila hodiny nad editacemi.

V první řadě si dávám reálné cíle. Nemá smysl, abych se snažila napsat pět tisíc slov za den jen proto, že jsem někde četla, že autorka XY to běžně dává, a přitom ze zkušenosti vím, že moje denní maximum je někde jinde. Osvědčilo se mi také psát v kuse s malými pětiminutovými přestávkami, dokud nenapíšu požadovaný počet slov. Teprve poté se jdu věnovat jiné činnosti. Už mám vyzkoušeno, že i malá procházka na čerstvém vzduchu přinese zase novou várku nápadů, které si v daném momentu pouze zapisuju. Takovéto kusé poznámky pak zpracovávám až druhý den a nezačínám tak psát od nuly. Co se týká míst, kde se mi nejlépe píše, vedou u mě kavárny nebo stolečky v parcích a veřejných zahradách. Snad si jich budu moci zase brzy užít.

Čte někdo drafty tvých knih? Máš někoho, koho se ptáš na názor, než hotovou knihu pošleš do vydavatelství?

Drafty nečte nikdo. To bych se asi neodvážila nikomu ukázat! Ani s nikým předem nekonzultuji. Píšu podle intuice, na druhou stranu žádný učený z nebe nespadl, a rozhodně vítám následný feedback od redaktorů a korektorů, kteří jsou tak mými prvními čtenáři. U Cool Girl! jsem nicméně udělala výjimku a využila k posouzení jednotlivých příběhů Tiny, Marty a Anet, tři šikovné betačtenářky (odvozeno od anglického betareading, betačnetář je první člověk, který s textem přijde do styku za účelem jej nezaujatě a konstruktivně zhodnotit – pozn. aut.). Chtěla jsem se ubezpečit, že jednotlivé příběhy fungují samy o sobě, nezávisle na formátu knihy.

Lena & Cool Girl
Interaktivní román Cool Girl! je zatím poslední Lenina vydaná kniha.

Na webu zmiňuješ tři své životní sny – muže s modrýma očima, vlastnit hotel a být spisovatelkou. To se ti splnilo. Jaké jsou tvé další sny?

Zmíněné sny jsem si sepsala, když mi bylo deset. Zdá se, že už tehdy jsem měla zcela jasno! O to víc mě těší, že k dnešnímu dni se mohou čtenáři začíst už do mých pěti knih a s tím modrookým klukem, s nímž jsem se mimochodem seznámila právě v mém vysněném hotelu, žijeme už pátým rokem v New Yorku, který byl mým dalším velkým snem.

Plánů a snů mám samozřejmě ještě spousty. Letos snad už konečně dokončím překlad první knihy do angličtiny a chystám se také na scénář.

To zní skvěle! Tobě se tedy sny plní. Co bys poradila ostatním, kteří taky mají své sny. Jaký je tvůj recept?

Obávám se, že jediný recept, který mi pomohl ke splnění stanovených cílů, je kombinace tří ingrediencí: trpělivost, vytrvalost a píle. Všechny zmíněné sny se mi splnily, až když mi bylo třicet. Nic se nestalo jen tak ze dne na den. Dnešní trend je teď a tady. Pokud se mi něco na druhý pokus nepovede, tak to prostě nejde a hotovo. S takovým přístupem bych ale asi stále pracovala pro účetní firmu v Praze, snila o napsané knize a životě v New Yorku a nejspíš bych za ta léta přesvědčila sama sebe o jejich zbytečnosti.

Naštěstí jsem před lety dala na svůj instinkt a rozhodla se následovat své sny. Na konci dne jde přece o náš život a je jen na nás, jak ho prožijeme.

Na své webové stránce i Instagramu používáš podobnou, hravou grafiku. Tvá stories jsou vskutku takovými malými, barevnými příběhy. Co tě na tomto tvoření baví?

Přiznám se, že tohle je obor, který je mi sice blízký, ale nemám v něm žádné praktické ani teoretické znalosti. Baví mě fotit a vůbec vše kolem obrázků a vizuální stránky. Kdyby to bylo na mně, byly by moje knihy plně ilustrované. Vím ale, že tuhle část musím přenechat odborníkům. Na webu si však vytvářím grafiku sama. U stories na Instagramu mě baví především ta kreativní část a také to, že si při jejich vytváření odpočinu. Takže to beru tak trochu jako odreagování od psaní textů.

Typickými čtenářkami tvých knih jsou náctileté. Za mého dospívání byly populární knihy Lenky Lanczové, které jsem tehdy četla jedním dechem. Jak Lenku Lanczovou jako autorku vnímáš ty a jak vůbec hodnotíš současnou českou literaturu pro dospívající?

Na knihách Lenky Lanczové jsem samozřejmě také vyrostla. Myslím, že to bylo naprosto ideální středoškolské, oddychové čtení. Rozhodně tenhle typ knih nezatracuju ani teď. Líbilo se mi, že to byly a jsou příběhy z českého prostředí, a díky tomu jsem byla schopná se do příběhu lépe vžít. Co se týká knih pro náctileté, dnešní trend je spíš zasazovat příběhy do Anglie nebo Ameriky. Sama jsem se ale rozhodla jít tak trochu proti tomuto proudu. Hlavní hrdinkou série Moře nálezů a ztrát je pražská studentka Elena a příběh Cool Girl! se i přes anglický název rovněž odehrává v Čechách. Mám v sobě zakořeněný silný patriotizmus a naše čtenářky si rozhodně zaslouží i silné české hrdinky.

V knihách pro mladé a tedy i ve tvých knihách se objevuje téma toxických vztahů. Jak ty s tímto tématem pracuješ a jak ho vnímáš u ostatních autorů?

Ono je spíš otázkou, jak kdo vnímá samotnou definici toxického vztahu. Zvlášť v knihách určených pro mladší čtenáře jsou mnohdy ukázkové toxické vztahy popsány jako ta největší romantika. Tohle mi samozřejmě nepřijde v pořádku, rozhodně si ale nechci hrát na moralistu. Otázkou pouze zůstává, co tím chtěl daný autor čtenáři předat… Takovou mojí odpovědí na tuto problematiku je nejnovější kniha Cool Girl!, ve které jsem se snažila popsat toxické vztahy v různých podobách, a těší mě, že samotné čtenářky oceňují formu knižního zpracování tohoto tématu.

S Lenou jsme se poprvé viděly o zimní sobotě v New Yorku.

Před svou spisovatelskou dráhou jsi pracovala v hotelovém byznysu. Jak na toto období vzpomínáš?

Z nějakého (nevysvětlitelného) důvodu mě hotely a prázdninové rezorty fascinují už od malička. Jeden z mých velkých snů je mít vlastní hotel. Samotná práce v hotelu je nicméně opravdu velmi náročná (kdo zažil, pochopí), žádný den není stejný a neustále řešíte nové výzvy. Jen těch “postaviček”, které při práci v hotelu potkáváte! Situace, které jsem za ta léta zažila, by vyšly hned na několik knih.

Tak to jsem zvědavá, jestli si o nich v budoucnu přečteme. Máš kořeny v jižních Čechách. Jak ses ocitla v Praze a kudy jsi pak šla dál, než ses zabydlela v New Yorku?

Pocházím z jihočeské Soběslavi, v Praze jsem studovala na vysoké škole a následně tam i několik let pracovala. Mým velkým snem bylo také studium v zahraničí. Během půlročního pobytu od Erasmu jsem se zamilovala do španělské Sevilly, kam jsem se následně po letech vrátila ještě několikrát a po absolvování postgraduálního studia na místní univerzitě jsem pro změnu zamířila pracovat do Londýna, abych si ještě zlepšila angličtinu.

Co děláš v New Yorku ve volném čase, když nepíšeš?

Objevuju město! (Pokud tedy zrovna není karanténa kvůli pandemii.) Většina věcí, kterým se věnuju ve volném čase, svým způsobem zasahuje nebo ovlivňuje moji práci. Ráda trávím čas s knihou, procházím se, navštěvuju muzea a galerie. Jednou za čas zajdu do divadla nebo na jinou sezónní akci. Dělám ve skutečnosti to samé, co jsem dělala v Praze, jen k tomu mám rozdílnou scenérii.

Je něco z Česka, co ti v Americe chybí?

Chtěla jsem napsat jídlo, ale ve skutečnosti máme jednu vynikající českou restauraci přímo v naší čtvrti, v České národní budově. Pravidelně tak chodíme na guláš a smažený sýr. Dokonce jsem si tam po letech dala i koprovku! V New Yorku mi samozřejmě nejvíc chybí rodina a přátelé. To bez debat.

Zajímá vás Lena a její tvorba? Chtěli byste si přečíst její knihy? Mrkněte na web. Lena má také svůj spisovatelský profil na Instagramu.

A mimochodem, Leninu nejoblíbenější knihu – slavný Orwellův román 1984 – jsem si poprvé přečetla právě letos v New Yorku. Tak pokud jste si ji na svém čtenářském seznamu ještě neodškrtli, já i Lena ji vřele doporučujeme!

Bývalá česká diplomatka Pavla Niklová o New Yorku: Je tu cítit svoboda a velkorysost

Zbývá mi pět hodin do odjezdu na letiště, a tak si v New Yorku na poslední chvíli plním ještě jeden z plánů: u jídelního stolu zpovídám Pavlu Niklovou, moji báječnou paní domácí, u které jsem během svého newyorského dobrodružství našla útočiště. Povídaly jsme si o její cestě za životem v Americe, pohledu na místní školství, zdravotnictví, o tom, jak svojí prací pomáhá uchovávat v zámoří české hodnoty a umění nebo jak dnes Američané vnímají Česko.

V květnu to bude deset let, co se Pavla přestěhovala do New Yorku. Od počátku je jejím pracovním teritoriem Česká národní budova, kde nejprve pracovala čtyři roky jako ředitelka Českého centra New York. Odsud zamířila do čela Václav Havel Library Foundation a od roku 2016 pracuje také pro Bohemian Benevolent & Literary Association (BBLA), organizaci zastřešující subjekty, které v Americe propagují českou kulturu. Pavla pochází z Prahy a má dvě dospělé děti, které se do „Velkého jablka“ přestěhovaly s ní.

Základní otázka na začátek. Proč ses rozhodla odejít do Ameriky? Byl to vždycky tvůj sen?

Dá se říct, že máš pravdu. Ještě před revolucí jsem studovala angličtinu a moc mě to bavilo. Odstátnicovala jsem v roce 1989 a začala jsem v Praze učit angličtinu. Pak jsem odjela na půl roku do Londýna, částečně studovat a částečně soukromě – mým cílem bylo zdokonalit se v jazyce, kterým se opravdu mluví, ne jak nás to naučili ve škole. Toužila jsem po zajímavé práci v zahraničí.

Co jsi dělala po návratu z Londýna?

Pracovala jsem v Sorosově centru současného umění, pak v Divadle Archa a Židovském muzeu v Praze. V roce 2009 jsem se zúčastnila konkurzu na ředitele Českého centra v New Yorku a nějakým zázrakem to vyšlo.

Jak probíhalo výběrové řízení na tuto pozici a proč si myslíš, že vybrali právě tebe?

Doufám, že to bylo díky mé profesní kvalifikaci. Měla jsem dobrou angličtinu a znalost z kulturních oborů. Výběrové řízení bylo dvoukolové, na jaře jsem podávala žádost, v létě byl druhý pohovor a na podzim už jsem věděla výsledky. Všechno se řešilo v Praze.

Za jak dlouho jsi mohla odjet do New Yorku?

Nejprve bylo třeba absolvovat předvýjezdovou přípravu, kterou organizuje ministerstvo zahraničních věcí a trvá dva až čtyři měsíce. Odjela jsem začátkem května 2010, děti za mnou přijely v červenci.

Kolik jim tehdy bylo a jak vzaly stěhování do Ameriky?

Anička měla patnáct, Tobiášovi bylo deset let. Jednala jsem na základě vlastní zkušenosti. Já jsem do svých pětadvaceti let cestovat nemohla a tohle byla úžasná příležitost naučit se anglicky, seznámit se s životem v New Yorku. Syn neprotestoval, pro starší dceru to bylo horší. Měla v Praze dobré kamarády, chystali se zrovna do tanečních… Ale zvládla to.

Jak to měly děti se školou?

Oba v New Yorku začali chodit do školy. Děti diplomatů často chodí do soukromé školy v angličtině, kterou provozuje Organizace spojených národů. Ta je určitě kvalitní, ale mně připadala zajímavější a  autentičtější zkušenost z newyorských veřejných škol. V New Yorku žije osm milionů lidí, takže kvalitnější vzdělání existuje. Je to podobné jako v Čechách, musí se najít. Lidé se tu kvůli dětem stěhují do jiných oblastí, aby nastoupily do školy podle místa bydliště.

Tobiáš chodil do páté třídy, tak zvané elementary school, na Manhattanu. Měl navíc hodiny angličtiny – tak to funguje pro děti, které nejsou rodilými mluvčími a neumí anglicky. Brali si ho z normálních hodin, aby se ujistili, že rozumí a není pozadu. Pak postoupil na druhý stupeň, tady se tomu říká middle school, a ta byla obří, v každém ročníku na pět set dětí. Ale mají to dobře zorganizované i při takovém masivním počtu. Nikdo jim neproklouzával, pořádali pro děti hudební programy…

Broadway v New Yorku
Pavla se svými dětmi na newyorské Brodwayi, nejslavnější divadelní scéně na světě
Jaký byl největší rozdíl oproti českému školství?

Řekla bych, že to byl přístup k výuce jazyka. U nás se děti už na prvním stupni učí o podmětu a přísudku, klade se důraz na syntax, časování, gramatiku. Tady byla největší změna to, že musel Tobiáš hodně psát eseje, přemýšlet, tvořit. Když já jsem studovala, psali jsme dvě slohové práce do roka.

Jak jsi celý ten přesun zvládala ty?

Bylo to trochu těžší, než jsem čekala. České centrum i ministerstvo zahraničí mi poskytlo prostředky, takže se mi žilo i pracovalo dobře. Ale v New Yorku každý večer soutěžíš s mnoha jinými kulturními akcemi. Aby někdo přišel, aby byli návštěvníci spokojení. Musíš být vděčná za každého diváka. Práce bylo tolik, kolik jsem očekávala, ale ne pokaždé mi vyhovovaly podmínky dané ústředím Českých center, které se snaží svoji politiku uplatňovat plošně. Podle mě má každá zem svá specifika a dávalo by smysl se zaměřit na určitý umělecký obor a ten v tom daném místě dlouhodobě podporovat. To by zaručilo trvalejší výsledek, než když se snažíme pokrývat každý typ umění.

Co je posláním Bohemian Benevolent & Literary Association a Vaclav Havel Library Foundation, kde pracuješ?

Naší misí je propagovat českou kulturu, umění a život v New Yorku. Máme pod sebou osm členských organizací, Havlova nadace je partnerskou organizací BBLA, spolupracujeme také s Czechoslovak Society of Arts & Science a Dvořák American Herritage Association. Tím máme větší efekt, než kdybychom byli sami. Kromě živých akcí také organizujeme různé kurzy a stipendia pro studenty, například stipendisté z DAMU a nově také JAMU přijíždějí na dva týdny do New Yorku, aby zažili, jak se učí divadlo tady.

Tvoje práce je hodně spojená s osobností Václava Havla.

Ano, obdivuju Václava Havla a vážím si ho. Když se stal prezidentem, poslouchala jsem jeho projevy. Našimi programy se staráme o jeho odkaz a podporujeme jeho jméno v Americe. V roce 2017 jsme připravili projekt Havel Conversations jako důkaz toho, že Havlovy myšlenky platí i v dnešní době. Zahrnují rozhovory s Madeleine Albright, Billem Clintonem, prezidentem Bushem mladším i starším, se Suzanne Vega nebo Paulem Wilsonem, kanadským překladatelem Havlových her, s akademiky, s americkými osobnostmi, profesory, kteří se s Havlem setkali nebo je inspirují jeho myšlenky. Nakladatelství Host pak rozhovory zeditovalo, přeložilo a loni vyšla kniha Havel v Americe, na kterou jsem moc pyšná. Snažíme se přidávat debaty a shromažďovat informace o Havlovi v Severní Americe, jsme v kontaktu s pražskou Knihovnou Václava Havla, což je jediná prezidentská knihovna v Evropě a jedna z nejvlivnějších neziskových organizací v Česku.

Taky jsme čtyřmi lety začali na počest Václava Havla pořádat malý festival středoevropských divadel Rehearsal for Truth, kde hry odráží současnou společensko-politickou situaci, právě jako tomu bylo u her Václava Havla. Oslovují diváka a předvádějí něco, co se v tu chvíli děje ve společnosti. Na festivalu se podílí divadelní soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, protože Havel věřil, že tyto čtyři země by měly tvořit společenství. Loni se přidalo Rumunsko, já bych ráda navázala spolupráci také s Rakušany.

panelová diskuze v New Yorku
Panelová diskuze s čínskými disidenty v České národní budově na Manhattanu
Hrají se v Americe Havlovy hry?

My jsme během festivalu hráli dvě: Švandovo divadlo přivezlo Protest a loni Divadlo v Celetné sehrálo Audienci. Jinak se tu jeho hry hrají, především tři “vaňkovky” Audience, Protest, Vernisáž, taky Vyrozumění a ve Filadelfii se hrálo Odcházení.

Jak místní vnímají Václava Havla?

Dokud žil, tak byl naprostá hvězda. Bylo to jméno, které šlo přes všechny společenské vrstvy, znali ho i taxikáři, kteří často nebyli Američané. Každému to jméno něco říkalo. Dnes už se v běžném životě trochu odsouvá do historie, ale pořád je idolem. Lidé používají jeho teze a aplikují je, hodně novinářů a autorů ho cituje, není zapomenutý. V Česku byla a je spousta lidí proti němu. Tady jsem nikdy nic takového nezaznamenala. Tím, že byl schopen oslovit zahraničí, tak se nám podařilo brzy vstoupit do NATO (1999 – pozn. aut.), což považuji za jednu z nejdůležitějších zásluh jeho a jeho spolupracovníků.

Jak bys porovnala život v Česku a New Yorku?

Lidé jsou tu velice pracovití. V Česku taky, ale tady je to nasazení ještě větší. Jednak je to tím, že jsou podnikaví a chtějí, na druhé straně je ale i spousta lidí, kteří musí mít dvě práce, protože by jinak nepřežili.

Rozdílný je pochopitelně zdravotnický systém. To je v Americe noční můra. Je to jeden z největších byznysů, nepřehledný, plný byrokracie, na němž vydělávají miliony lidí. I ti, kdo mají dobré zdravotní pojištění, odkládají návštěvu lékaře. Jedna moje kolegyně na podzim porodila a když ji pouštěli z nemocnice, dostala naúčtováno 500 dolarů jen za samotný fakt, že ji z nemocnice pustili. Platí se za porod, léky, postel. Když chceš mít plné krytí, tak platíš 2 000 dolarů měsíčně, ale nevztahuje se to na zubní péči. Současný prezidentský kandidát Bernie Sanders prosazuje jednotný zdravotnický systém, který existuje v Kanadě nebo Velké Británii, a funguje tak, že každý je pojištěný. Jestli si zvolíš státní či soukromou pojišťovnu, to je na tobě. Navíc to tady v USA není jednotné, každý stát sám něco vymýšlí, což je ztráta energie a času. Chybí tu kvalitní jednotný systém.

Ty jsi v Americe stále ještě vychovávala dceru a syna. Přijde ti přístup rodičů k dětem v Americe jiný než v Česku?

Myslím si, že některé rodiny to tady hodně přehání a směřují své děti ke kariéře už od předškolního věku, což je hrozné. Ale jinak jsou tu rodiny jako u nás.

Jak tě ovlivnil samotný New York? To je přece jen takový svět sám o sobě.

To určitě je. Velká města v Americe jsou rozdílné světy. V New Yorku je cítit svoboda a velkorysost, která nabíjí. Zároveň je těžké se tady prosadit a uspět. Ale já jsem přesvědčená, že když se člověk snaží a ví, co chce, tak se pro něj najde cesta.

pláž Far Rockaway
Pavlina nejmilejší pláž: Far Rockaway v Queens
Jak se Američané dívají na Čechy?

Češi jsou tady slavní díky Václavu Havlovi. Spousta Američanů jezdila do Prahy, které se říkalo Paříž dvacátých let. Žila tam díky němu americká komunita. Pro umělce a spisovatele byl Havel naprostý hrdina, umělec a disident, který se přes noc stal prezidentem. Byl pro ně symbolem, že když budou mít ideály, můžou se jim vyplnit. Zájem o Česko tady začátkem devadesátých let narostl, začala se zde učit čeština. Ale teď už takový zájem není, víc táhne třeba čínština. Co se v Česku děje teď plošně americkou veřejnost nezajímá, je to spíš o okruhu lidí různého věku, kteří tam žili, vrátili se do Ameriky a rádi by zůstali v kontaktu. Dřív bylo Česko v Americe hodně známé, teď už se musí kontakty vyhledávat, rozvíjet a udržovat, což je mravenčí, ale důležitá a naplňující práce.

Ty teď spolu se svou rodinou podnikáš kroky k americkému občanství. V čem vidíš jeho největší výhodu?

Já bych si to moc přála hlavně pro děti, aby měly tu krásnou příležitost rozhodnout se, jestli budou chtít pracovat a žít tady nebo v Evropě. Tak doufám, že se nám to podaří.

Co z Česka ti chybí? Jak často tam jezdíš a chtěla by ses do své rodné země vrátit?

Zatím jsem o návratu neuvažovala. Děti jezdí dvakrát do roka, já buď jednou nebo taky dvakrát. Samozřejmě mi chybí rodina, a knedlíky. Ale dokud tady budu mít práci, která mě baví, tak jsem spokojená.

Zajímá vás, jak jsem s Pavlou a ostatními vyrazila poprvé v New Yorku do kina? Přečtěte si tady.

Mluvit s cizími lidmi nás posouvá dál

Neskutečně jsem se těšila, až ve Vídni nastoupím do letadla a nechám se bezmála deset hodin unášet na newyorské letiště Johna F. Kennedyho. Poslední týdny před odletem byly náročné, tak jsem si v hlavě malovala, jak se zabořím do sedačky, přepnu telefon do letového režimu, budu si číst, spát, dívat se na filmy… Nebudu mluvit s nikým vyjma letušek a nikdo po mně nebude nic chtít. 

Moje představa se ukázala jako mylná.

Kdo mě zná, ví, že jsem sangvinik, extrovert, miluju lidi, společnost. Dokážu se bavit téměř s kýmkoli. Novinařina mě naučila zvědavosti a marketing přirozenému zájmu o ostatní. Na druhou stranu jsem i ráda sama s vlastními myšlenkami, projekty, prací, plány… A kde jinde nad nimi rozjímat než při cestě za oceán?

Check-in jsem dělala až na letišti, a tak jsem si nevybírala sedadlo a přidělili mi “E” v prostřední řadě čtyř sedaček. Vpravo seděli dva chlapíci ve středních letech, kteří cestovali společně, vlevo ode mě byla sedačka prázdná…

Po chvíli se u ní objevil vysoký, starší, usměvavý Rakušan v bekovce, se šálkou, v saku. Na první pohled umělec. Galantně počkal, až společně s letuškou přesuneme můj příruční kufr v úložném prostoru nad sedadly, a jakmile jsem dosedla na místo, začal se mnou konverzovat.

Rakušan s českými kořeny

Jelikož jsem s letuškou mluvila anglicky, přišla otázka, odkud jsem. A moje odpověď zřejmě nemohla být lepší.

Mému spolupasažérovi se rozzářily oči a vyprávěl mi, jak bydlí kousek od hranic, blízko Vyššího Brodu. Má české předky a procestované jižní Čechy. A miluje Brno. Když jsme pak došli na moji práci, plánovanou stáž a to, že jsem přibližně ve věku jeho dcery, bylo jasné, že máme o čem mluvit pomalu celý let. Vezla jsem s sebou v peněžence jednu svoji Foreigners vizitku. A nedoletěla jsem s ní ani na letiště 🙂

jak se mnou začal mluvit Joachim Eckl
Můj spolucestující do New Yorku Joachim Eckl

Nepovídali jsme si celou dobu. Dostala jsem se ke knížce, dvěma filmům i necelé hodince spánku. A nakonec jsem to byla já, kdo se vyptával…

Joachim, jak se mi později představil, byl v New Yorku asi tak čtyřicetkrát. Povídal mi o architektuře, kam určitě zajít a řekl mi myšlenku, která mi utkvěla:

Nerozhlížej se kolem, co dělají ostatní. Nenech se unášet proudem. Vytyč si cíl a za tím jdi. Jinak se ztratíš v davu.

A tak od té doby, co jsem přistála v New Yorku, jdu. Hledám adresy, spoje v metru, ulice, budovy, památky. Neptám se lidí na cestu, mířím svou vlastní. Když nastoupím do špatného vlaku, vrátím se a jedu tím správným. Když vyjdu z metra výlezem, kterým jsem nechtěla, tak si sice zanadávám, ale dám se do kroku, zatímco na mobilu zapínám data a Google Maps. Když se při běhu zamotám a skončím jinde než doma, hledám čísla ulic a utíkám k té svojí. Jsem teď a tady.

Mluvit s ostatními nás posouvá dál

Setkáním s Joachimem jsem si uvědomila, jak je fajn a užitečné se občas pustit do hovoru s cizím člověkem. Vzájemně si máme co předat. Vždycky se můžeme něco obohacujícího dozvědět, vyslechnout si radu, poučit se z něčích zkušeností, udělat si kontakt… Já jsem před přistáním dostala pohlednici s ledovou pyramidou v Egyptě a napsanými kontakty na Joachima – prý se mu mám určitě ozvat a že přijde k nám do Českého centra na některou z našich akcí.

Jak jsem si později našla na internetu, ta ledová pyramida je The Ice-Pyramid – projekt, za kterým stojí Joachim Eckl, slavný rakouský umělec, producent a předseda kulturní asociace heim.art. Známý je především pro své rozsáhlé projekty spojené s vodou a řekami a držitelem několika cen z oblasti životního prostředí. Kdy se vám poštěstí potkat někoho takového? 🙂

Důchodce z Queens nebo holandská tanečnice

Nemusí to být umělec nebo někdo slavný, s kým zabřednete do hovoru. Když jsem dělala kliky o lavičku v jednom parku tady u nás v Queens, zastavil se u mě místní senior na procházce se psem. Začal mluvit o tom, jak hrával soccer, jak mu odešlo koleno a pak musel na operaci s oběma boky… Stáli jsme tam mezi stromy dobrých deset minut, já jsem se snažila o co nejvěrnější americký přízvuk a na něm bylo vidět, jak si rád na chvíli povykládá…

mluvit si cizími lidmi nás posouvá
Budova taneční školy, před kterou mě oslovila tanečnice z Holandska

Další den jsem odcházela z tanečního představení v Alvin Studio Theater a jakási slečna se mě venku před vchodem zeptala na nejbližší zastávku metra. Byla jsem v New Yorku sotva pět dní, nicméně díky chytrému telefonu jsem mohla házet ramena. Vyrazily jsme společně a já měla radost, že jí můžu pomoct. Zjistila jsem, že je to tanečnice z Nizozemí, která si přijela město a taneční školu prohlédnout, protože se sem na jaře přesune na měsíční projekt. A taky je tu poprvé.

Co jedinec, to příběh. Od chvíle, kdy jsem přejela hranice a vydala se za tímhle newyorským dobrodružstvím, se do takových situací dostávám víc než kdy předtím. Jako kdybych se otevřela novým zážitkům a poznáním, a tím jsou sdílnější i ostatní kolem mě. Ačkoli mám podezření, že to souvisí i s americkou mentalitou. My Češi jsme přece jenom národ spíš uzavřený a na potkání si kamarády neděláme…

Nezoufejte, když jste si usmysleli po cestě hledět do stránek a někdo na vás bude mluvit. Knížka počká, kdežto dotyčného už třeba nikdy neuvidíte. A kdo ví, třeba se taky seznámíte s celebritou!

Už jste četli, proč jsem odjela do New Yorku? Pokud ne, tady to snadno napravíte.