New York versus Česko, díl druhý

Po měsíci v Americe, konkrétně v New Yorku, jsem sepsala deset specifik, která mě při našem sžívání se nejvíc překvapila. Postupně jsem pochopitelně nacházela další a další. Jako třeba že výraz mezzanine neoznačuje brněnskými studenty běžně okupovanou kavárnu nebo že formát papíru A4 není stejně velký jako ten u nás. Tyto odlišnosti jsem rozdělila do sedmi kategorií a do hned do té první jsem zařadila svůj jediný americký nepříjemný zážitek.

(1) Policie na každém rohu

Už před cestou do Spojených států mi bylo řečeno, že strážců zákona tam ulicemi krouží mnohem víc, než jak jsme zvyklí z naší malé české zemičky. Pochopitelně. Konkrétně New York je obrovské město a lidí s všemožnými úmysly je tam habaděj. Však je to znázorněno ve spoustě filmů, jak i za bílého dne se loupí, krade a střílí. Naposledy mi vyvstane na mysli dokumentární série podle pravdivých událostí When They See Us, kdy došlo k vraždě běžkyně v nočním Central Parku. Ale strach jsem si nepřipouštěla, jako při žádných mých cestách, protože to bych nikdy nikam nejela. Navíc už asi patnáct let se New York řadí mezi pětadvacet nejbezpečnějších amerických měst. I když v noci bych do Central Parku nešla!

A vážně, bílo-modrá auta označená NYPD (New York Police Department) mě od prvního dne chůze ulicemi a avenues města míjela co pár kroků, skoro tak často jako legendární newyorské žluté taxíky. Jedna policejní stanice stála jen blok od mého bydlení v Queens, tak i cestou na metro jsem většinou na pár zástupců policejního sboru narazila. 

Dvakrát jsem zahlédla situaci, kdy policisté v New Yorku zasahovali. Nebo teda spíš postávali a čekali. Při jedné z nich se mně samotné přihodilo něco, bez čeho bych se klidně obešla, a je to asi jediná negativní minivzpomínka, kterou jsem si z Gothamu a Ameriky vůbec odvezla.

nepříjemný zážitek z metra
Můj jediný negativní zážitek z New Yorku se odehrál na schodech do metra.
Kapsář v metru

Rozpojily jsme se s kamarádkou Martinou na Columbus Circle, rušném kruhovém objezdu na jihozápadním okraji Central Parku. Ona šla do muzea a já jela s nákupem domů. S batohem plným jídla a malou kabelkou, kterou jsem nosila vždycky natočenou dopředu a často na ní nechávala ruku, jsem si to rázovala po schodech dolů do metra. Vtom se po mně někdo zezadu sápe, tlačí na batoh. Rychle se otočím a tam mladý borec s bílými drátovými sluchátky, který křičí NA MNĚ, že jsem mu sluchátka strhla, zamotala se do nich a tím ho málem uškrtila. Byla jsem z toho tak vyjevená, že jsem ve finále řekla něco jako „sorry” a kvapně, vcelku roztřeseně, pokračovala svou cestou. Přitom bylo odpoledne a kolem nás kupa lidí.

Ten kluk pak na nástupišti čekal opodál, jakoby nic. Vlevo od nás postávalo v kroužku asi pět policistů, mezi nimi vysoká černoška a před ní jsem zahlédla kapky krve. Netušila jsem, co se tam stalo, rozdýchávala jsem vlastní zážitek a rozebírala v hlavě, co se právě událo. Nenapadlo mě těm policistům borce nahlásit nebo jsem možná spíš neměla dost odvahy, nevím. Pořád jsem to v sobě zpracovávala a až později jsem si přiznala, že to fakt byl zlodějský trik a že se mě někdo pokusil okrást. Naštěstí se mu to nepodařilo a díkybohu jsem pak už nic podobného nezažila. Ale dodneška tu scénu vidím a musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem se na tu stanici odvážila znovu.

Zatčení u nás v Queens

Podruhé jsem měla tu čest vidět newyorské policisty v akci jednu neděli, když jsem šla dopoledne běhat. Dole v lobby našeho domu jich zase stálo asi pět nebo šest dokola. Takové skupinky jsou normální vzhledem k tomu, že v Americe je povolené vlastnit a nosit zbraň, tak se častěji něco semele, a je třeba mít na místě více zasahujících. Tito drželi v želízkách mladou holku. Moc jsem neokouněla a šla si po svých, a když jsem doběhla zpátky, už tam nebyli. Moje paní domácí Pavla pak byla celkem překvapená, že se toto v Queens prý moc často neděje. Za mě to vypadalo na nezákonné držení drog nebo něco podobného a na pocitu bezpečí mi to neubralo.

dýško v restaurci 20 procent
Spropitné se v Americe dává vyšší než u nás.

(2) Dýško v Americe přibližně 20 procent

Na to, že v restauracích se nemůžu chovat zagroškudla, mě přítel připravoval několik měsíců. Už od našich prvních návštěv v bister a kaváren v Česku jsem vnímala, že dává spropitné daleko vyšší než já. Kdyby měl dát méně, tak se sám za sebe stydí. Což teď úplně chápu, vyrostl v tom. V Americe je slušností a pravidlem nechávat lidem ve službách na dýšku nejméně 15 až 20 procent. Například číšníci mají minimální plat a počítá se, že si vydělají na spropitném. Jelikož jsem byla v New Yorku na neplacené stáži a ceny tam opravdu nejsou nízké, na posezení v restauraci jsem byla všehovšudy čtyřikrát. Z toho třikrát za mě platil někdo jiný 🙂 Spíš jsem navštívila několik kaváren a tam jsem doporučené dolary k útratě přidala, stejně jako když jsem párkrát jela taxíkem.

Co se restaurací i kavárenských podniků v Americe týče, rozdílné je samozřejmě i to, že se hned od dveří neženete k volnému stolu, ale čekáte, až budete usazeni. To už ale beru za dost profláklé a kupodivu jsem si to vždycky uvědomila. Narozdíl třeba od toho, že jsem si v taxíku sedla dopředu, ehm.

(3) Malý newyorský slovníček

Podobně jako má Londýn svůj specifický název tube pro metro, newyorským podzemím (i nadzemím) se prohání jedině subway. Musím uznat, žes tím mám do dneška trochu problém, asi tak jako neříkat pražským tramvajím šaliny.

Na výtazích v metru na mě sem tam vykoukl nápis mezzanine, který ve mě pokaždé evokoval studentskou kavárnu u Fakulty sociálních studií v Brně. Ale v tom newyorském mezzanine bych se kávy nejspíš nedočkala. Označuje se tak jakési mezipatro. Je to první úroveň pod ulicí nebo ta mezi ulicí a nástupištěm, tudíž část, kde nestaví metro, ale využíváte jí k tranzitu mezi linkami a směry.

Výtah do mezzanine v newyorském metru

Když už jsme u té angličtiny, tak od přítele jsem zvyklá říkat toaletě bathroom. Až v Americe jsem si uvědomila, že se používá i slovíčko restroom, jež najdete napsané na dveřích místo známého WC.

Jak už jsem psala v příspěvku o náplni mé stáže v Českém centru New York, nejvíc jsem si považovala toho, že můžu denně procvičovat angličtinu. A to jak psanou při tvoření nejrůznějších marketingových textů, tak mluvenou při akcích, které jsme před pandemií koronaviru v České národní budově pořádali. Vesměs jsem neměla problém příchozím Američanům nebo Čechoameričanům rozumět, ale na čem jsem pohasínala, to byl rychlý spelling. 

(4) Hbité hláskování od rodilců

S kolegyňkami jsme před uvedením do kinosálu nebo velkého sálu vítaly hosty a odškrtávaly si je dle jmen z registračního seznamu. Návštěvníci byli zvyklí svižně říct své příjmení a vzápětí jej, jak když bičem mrská, odhláskovat. Zatímco ke mně teprve doputovala první část. U jmen, která jsem už někdy v životě slyšela, typu Duncan, Edmonds, Goldsmith nebo třeba Zucker to bylo v pohodě. Ovšem když to byli hosté s ne úplně rozšířenými a složitějšími jmény, tak jsem musela požádat o zopakování třeba i dvakrát. Nejlepší ale bylo, že oni už evidentně znali postup, a často si to své jméno v seznamu hledali sami. A vypadali s tím úplně v pohodě.

Opravdová zkouška přišla, když k nám do kanceláře volala paní a chtěla si ověřit, že je přihlášená na danou událost. Nevzpomínám si, jak se jmenovala, ale i když jsem si ta písmenka psala na papír, nebyla jsem schopná jí porozumět, a doptávala jsem se snad pětkrát. Jí už taky docházela trpělivost a žádala, jestli může mluvit s někým jiným. To jsem se hanbou skoro propadala. Nakonec jsem tomu dala ještě pokus a vyšlo to. Paní zaregistrovaná byla a telefonát jsme ukončily na docela dobré emoci. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem telefon nevnutila do ruky kolegyni a zvládla to, i když s oroseným čelem a pocitem, že větší propadák už jsem dlouho nezažila. A to jsem na své anglické hláskování byla vždycky hrdá, i přítel mě chválil. No, asi byl emočně ovlivněn, a já rozhodně mám v čem se zlepšovat.

formát A4 v Americe
Formát papíru A4 v Americe je jiný než v Česku.

(5) Není A4 jako A4

Jako asi v každé kanceláři, jsme běžně tiskli. Tiskové zprávy na kontrolu, seznamy přihlášených, cedulky při organizací akcí a spoustu dalšího. Někdy se mi dole nevytiskl kust textu. Nebo mi pak papír nešel zasunout do eurofolie velikosti A4. Ouha. Zatímco u nás v Česku využíváme pro formát papíru A4 mezinárodní velikost 210 milimetrů šířky na 297 milimetrů délky, v Americe se tento model neuchytil. Asi nejbližší je rozměr takzvaného letter, jenž činí 215,9 na 279,4 milimetrů. Ve Spojených státech, Kanadě a Mexiku vám tak z tiskárny vyjede papír o trochu širší a kratší.

(6) Topení a jeho ustavičné sss

Toto byl šok hned z prvního dne, na který jsem si ale zvykla doslova za pár hodin. Syčící topení. V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře svého pronajatého bydlení v Queens, jsem slyšela sykot, jako kdyby někde unikal plyn. Po chvilce pídění jsem zjistila, že zvuk přichází od topení, aniž by někde něco kapalo nebo bylo cítit. Je to prostě normální. Newyorské topení syčí, někdy víc, někdy míň, někdy zmlkne. Na druhou stranu funguje. A to pro mě s ohledem na zimní roční období vládnoucí venku za okny bylo nejdůležitější.

(7) Jména se na kelímky tisknou

V mém prvním článku tady na blogu jsem zmiňovala, že jsem o Americe přemýšlela jako o zemi, kde si už řadu let před námi lidé kupovali kávu s sebou. A jako první se mi samozřejmě vybaví bílý kelímek se zeleným logem Starbucks. V Česku si na něj občas zajdu – chutná mi a hlavně tam berou stravenky a vrací na ně, což je výhodné 🙂 V New Yorku jsem kafíčkování minimalizovala, protože budget. Ale Starbucks jsem vyzkoušet musela. Poprvé to bylo ve Washingtonu a podruhé pak na začátku nedělního výletu ve Washington Heights. Kromě daleko vyšší ceny (přes pět dolarů, tedy víc než 125 korun za tall velikost) jsem objevila ještě jeden rozdíl. V Americe se s tím nepářou a jména na kelímku vyjedou na malém papírku vytištěná. Jasně, je to pohotovější, ale takhle vám tam přece barista nenamaluje srdíčko…?

Zajímá vás, jak se České centrum New York potýká s koronavirovou pandemií a kdy se Česká národní budova na Manhattanu znovu rozezvučí lidským mumrajem? Přečtěte si rozhovor s ředitelem Českého centra Miroslavem Konvalinou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *