Strasti a slasti jedináčka

Nikdo vám nebere hračky. Máte pokoj sami pro sebe. S nikým se neperete. Na druhou stranu se pozornost rodičů soustředí jen na vás a nemáte parťáka do nepohody, s nímž se můžete spolčit proti zbytku světa. Úděl toho, že jste jedináček. Poslední dobou čím dál víc vnímám, jak mě rozhodnutí mých rodičů pořídit si jednoho potomka ovlivňuje a směruje. Kladně i méně kladně.

Jako holčička jsem si často hrávala s mou o pět let starší sestřenicí, která taky neměla bráchu nebo ségru. Tak mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Když jsem pak chodila do školy, moji spolužáci měli typicky jednoho, ale někdy i více sourozenců. Být jedináček nebylo úplně běžné, jak jsem zjistila. Tak jsem i já na moment zatoužila po novém členovi rodiny, a ptala jsem se táty, proč nikoho takového nemáme. Odpověděl, že on by dřív asi druhé dítě bral, ale že máma už nechtěla, tak jsem jen my tři. Myslím si, že víckrát jsem se k tomu tématu nevrátila, a prostě to vzala jako fakt. Do dneška jsem moc jedináčků nepotkala. Nicméně s každým z nich vnímám, že jsme na podobné vlně.

Čas rodičů i hračky jenom pro vás

Výhoda jednoho dítěte v rodině je jasná: všechno patří vám. Rodiče, pokoj, hračky, knížky,… Chcete si zrovna teď jezdit s natahovacím autíčkem? Převléknout panenku barbie nebo si hrát na obchod? Můžete. Nikdo vám do toho nekecá. Snadněji přemluvíte mámu, aby vám koupila toho plyšového hada, kterého vidíte ve výloze cestou z obchodu, a když za vámi o prázdninách táta přijede na víkend k babičce, doveze dárek právě pro vás. Taky nebojujete o jídlo. To slýchávám od ostatních, když vidí, jak jím pomalu. Prý je to tím, že mi nikdy nehrozilo, aby mi sourozenec můj díl snědl.

jedináček_hračky
Jedináček si může hrát, kdy chce a s čím chce.

S jedináčkovstvím se mnohdy pojí rozmazlenost. Podle mě je sakra těžké vychovat jedno dítě tak, aby se z něho nestal sobecký floutek, který dostane, na co si pomyslí. Troufám si tvrdit, že mým rodičům se to povedlo. Nepamatuju si, že bych někdy měla něčeho nedostatek, protože prostě stačilo koupit od čehokoli jeden kus. Ovšem nikdy jsem nic nepovažovala za samozřejmé a spoustu věcí jsem dostala, až když byly potřeba. První mobil na konci deváté třídy, notebook a internet při maturitě. Poprvé k moři jsem jela ve třeťáku na gymplu se třídou, jinak jsem léto trávila u babičky nebo po tuzemských cestách s příbuznými. Díky tomu jsem na mámu s tátou nikdy nebyla fixovaná.

Nenudíte se a jdete si za svým

Právě díky tomu, že jsem vyrůstala jako jedináček, jsem se vždycky dokázala zabavit. Hrála jsem si na doktorku, vymalovávala omalovánky, luštila Oříšek, hodně jsem četla. Když jsem pak dostala psací stroj, skončilo psaní povídek do sešitů, a s vidinou stát se spisovatelkou nastala nová zábava. Jasně, lítala jsem s děckama kolem baráku, s kamarádkami na kole nebo na bruslích, jako starší jsme vyrazili do kina, na beach volejbal, hrát kulečník, tancovat na diskotéku. Ale nepamatuju se, že bych se osamotě někdy nudila.

To se mi hodilo během koronavirové karantény. Ač jsem po návratu z Ameriky nikam nesměla, stejně jsem věčně nestíhala. Práce, sport, blog, domácnost, přítel, pes, … Tolik možností co dělat! Jasně, chybělo mi kafíčkování s přáteli a sedánky s rodinou, ale neupadala jsem do depresí, že nejsem v kontaktu s ostatními lidmi mimo vlastní domácnost. Jsem na to odmalička zvyklá.

jedináčci a vydobytí cíle
Jedináčci si umí vydobýt své cíle.

Snadno si nacházíte kamarády

Proto mi nevadí zůstat sama doma, jít do kavárny a číst si tam nebo pracovat, udělat si výlet na kole nebo se sbalit a odjet do New Yorku. Užívám si čas, kterým mám pro sebe a na své koníčky. Jako jedináček dělám více věcí na vlastní pěst, protože jsem se tak rozhodla. Jdu si za svým a nevadí mi, že na sedačce vedle mě sedí cizí člověk. Dokážu si představit jet bez doprovodu na dovolenou a zkusila jsem si žít v pronajatém bytě bez partnera nebo spolubydlících. Dokud jsem si neuvědomila, jak finančně nevýhodné to je, a pohodlí ustoupilo ekonomické praktičnosti.

Před pár týdny zpátky jsem byla u své kosmetičky, která má malou dcerku, a další děti neplánují. Řekla mi, že si mě v tomhle dává za příklad. Jsem jedináček a evidentně mě to nijak negativně nepoznamenalo – její slova. Ba naopak. Nikdy jsem neměla problém najít si kamarády, protože někde jsem si ten kontakt musela vytvářet, a dneska jsem moc vděčná za to, kolik báječných lidí kolem sebe mám.

Tohle všechno je fajn. Obzvlášť jako dítě jste si jistí, že máma a táta jsou tady pro vás a víte, že vás milujou ze všech nejvíc. Nemáte soupeře. Ale taky o vás mají strach ze všech nejvíc a chtějí na vás mít dohled ze všech nejvíc. Kdykoli jsem šla ven, musela jsem hlásit, kam přesně jdu, s kým jdu a kdy se vrátím. Ustalo to, až když jsem se odstěhovala do Brna na vysokou školu. 

jedináček a přátelé
Jedináček snadno navazuje přátelství. Foto: karin_analogue

Roli úspěšného potomka na nikoho nepřehodíte

Co já vnímám asi nejintenzivněji je to, že jako jedináček jsem odjakživa k rodičům cítila povinnost oplácet jim to, co pro mě dělají, odvděčit se jim, plnit jim touhy, které ve mě vkládají. Protože si to přece zaslouží za všechno, co pro mě dělají. A není tady nikdo jiný, kdo to udělá za mě.

Neřekla bych, že jsem neposlouchala vlastní přání a sny, ale vždycky jsem chtěla udělat radost i jim. Aby oni byli šťastní, díky čemuž jsem pak já byla šťastná. Ve škole jsem se poctivě učila a pamatuju si jako včera, jak jsem se někde na druhém stupni základky bála prozradit, že jsem dostala první pětku. Nakonec jsem to ze sebe vysoukala potmě na zemi v obýváku a co myslíte? Bylo to úplně v pohodě. Za známky jsem nikdy trestaná nebyla, ale prostě jsem mámu s tátou nechtěla zklamat. 

Doma nemáte spolčence

Celkově jsem dostala na zadek sotva párkrát, a důvodem bylo spíš to, že jsem si přetočila hodinky, abych mohla ještě zůstat venku, nebo že jsem byla na mámu drzá, protože mi něco zakázala. A když už jsem potřebovala jó být za něco potrestaná, tak to bylo stylem, že někam nepojedu nebo se nesmím dívat na televizi. Ale událo se pár ošklivých scén, kdy jsem s brekem letěla do pokoje a přesně v tu chvíli jsem potřebovala tu spřízněnou duši, s níž bych si na rodiče mohla zanadávat. Jak jsou nespravedliví, jak mi nic nedovolí a že já určitě na svoje děti taková nebudu. Ale nikdo kromě plyšáků tam nebyl. Díkybohu za ně.

Přes prvotní neúspěšné přijímačky jsem vystudovala gymnázium, dostala se na první dobrou na vysněný obor na univerzitě, nasbírala zkušenosti na Erasmu, pracovala jsem v médiích, na volné noze, našla si práci, která mě baví a uživí. Z našeho úzkého rodinného kruhu jsem byla jediná, kdo vystudoval vysokou školu a promoval, a když jsem viděla, jak jsou na mě rodiče v tu chvíli pyšní, byl to nezapomenutelně uspokojující moment.

oslava promoce s rodiči
S rodiči na oslavě mé magisterské promoce

Vnoučata musíte dodat vy

Jenomže s přibývajícími roky to přestává být o škole a o práci. Letos mi bude třiatřicet. Mám přítele přes pět let, ale ještě nejsme svoji, ani zasnoubení, nemáme vlastní bydlení a nemáme děti. V dnešní době nejsme zas až taková výjimka, ale taky ne standard. Nepotřebuju být jako ostatní a dělat něco jenom proto, že se to má. Ale cítím z rodičů, že by chtěli, abych se v tomhle směru posunula. O vnoučatech už mluví několik let, na zásnuby nebo svatbu klidně padne i přímá otázka: a vezme si tě někdy? Není tady ségra nebo brácha, kteří by tohle mohli vzít za mě, když u mě ještě nenastal ten správný čas. Musím to být já.

Jakkoli se snažím zavděčit jinými způsoby, poznávám, že tohle je to, na co čekají. Ne že by mě kvůli tomu milovali míň, stěžovali si nebo mi něco vytýkali, ale prostě vím, že by je svatba a vnoučata vyhouply do radostných výšin. V tomhle vidím největší strast toho být jedináček. Možná to tak vnímají i ti, kdo mají sourozence, nebo naopak jiní jedináčci to tak nemají. Ale troufám si říct, že náš druh k tomu má větší sklony. 

Jak z toho ven? Dokazovat lásku, přízeň a vděk společnými aktivitami, návštěvami, telefonáty, pomocí v něčem, čemu já rozumím víc než oni. Jako už dospělá jsem s rodiči byla na dovolené, jezdíme na výlety a prodloužené víkendy. Máme k sobě blízko a snad jim to bude ještě chvilku stačit 🙂

jedináček a plány
Jsem zvyklá plánovat sama na sebe, což mi v partnerství nepomáhá. Foto: martina_vidu

Ve vztahu se učíte být partnerem

Kromě usměrňování od rodičů a vlastní vůle jsem jako jedináček neměla žádné překážky. Plánovala jsem si sama za sebe, kdy půjdu ven, kdy se budu učit, kdy si lehnu na postel s knížkou, kdy půjdu spát. A to mi velkou měrou zůstalo do dneška, ačkoli jsem v dlouhodobém partnerském vztahu.

Nicméně pořád se učím se synchronizovat s druhým člověkem, protože na strašně moc nejsem zvyklá. Navíc jsem akční tvor, který rád neustále tvoří a využívá čas na maximum. Tady se sejdu s kamarádkou, protože tam mám škvíru, tady půjdu na jógu, tady ke kadeřnici, tady mám pracovní akci. Dělá mi velký problém brát v potaz partnera a jeho priority. Což je o to složitější, když žijete s absolutním neplánovačem 🙂 Velice často proto balancuju mezi pocitem sobectví a seberealizace, sebelásky, splnění vlastních potřeb, které je sice důležité, ale nemělo by být na úkor vztahu. Snažím se být týmový hráč, ale popravdě v tom i po letech plavu.

Tak to beru jako výzvu. A na závěr přidávám dvě průzkumy dokázaná fakta o jedináčcích:

“Jedináčci jsou stejně vnímaví a ochotní pomoci jako děti se sourozenci.”
“Jedináčci bývají v pozdějším věku důslednější, zodpovědnější a často i vytrvalejší než ostatní děti.”
(zdroj: Idnes.cz)

Na to můžeme být hrdí, že?

Psáno s láskou nejen pro všechny jedináčky <3

Zajímá vás, jak se snažím stíhat všechno, co mě baví? Mrkněte na můj Instagram.